Deník cesty v létě 2008

Naše cesta po Mexiku začíná, současně ale končí náš krásný pobyt v zemi nekonečných lesů a jezer Kanadě. Poslední den v této krásné zemi jsme se ubytovali přímo na letišti Toronto Lester B Pearson International Airport. Chtěli jsme předejít ranní zácpě ve městě a současně i si trošku přispat, náš let je naplánován na 9.30 místního času.

12. července (6.00) = budíček si plánujeme už na šestou, abychom byli na odletu našeho letadla s dostatečným předstihem. Spíme v hotelu přímo na letišti (Toronto), kde staví hned pod našimi okny rychlovláček na další terminál. Check-out probýhá v pohodě a za 10 minut jsme ve vláčku a míříme na terminál 3 k našemu odletu. Nečekaně se ale objeví první problém, fronta dlouhá asi 200 metrů k odbavení :-( Bohužel všechny lety Air Canada jsou odbavovány z jedné fronty a těch letů je skutečně mraky. Po cca hodině začínáme být trošku nervózní, ale stále nás drží termín posledního odbavení, který je 40 minut před odletem. Nakonec se nám podařilo se dostat k přepážce cca 50 minut před odletem :-) Další nepříjemné překvapení je váha našich kufrů (hlavně Zuzky ... :-) Pán u přepážky je nekompromisní a nakonec ho utiší až naše kreditní karta s odečtem 75USD.. Limit jsme překročili o 10kg, ach jo ... Problém pán vidí ještě v našich pasech a po ujištění, že do Mexika nemusíme mít vízum a po kontrole v PC, kde to hledal asi 10 minut, nás pouští a přeje šťastnou cestu. Další kontrola u brány opět vyvolá zděšení nad mým pasem (nevím, jestli za to nemohou víza z arabských zemí...) a opět kontrola a volání někomu chytrému, kdo potvrdí, že Češi mají bezvízový styk s Mexikem. Místa nám hodnej pán dal do uličky, problém nastal jen kam s příručním zavazadlem, které svou velikostí přesně kopírovalo maximální možné rozměry. To by ale nebylo letadlo do Mexika :-) Okamžitě se vznesla vlna dobráctví a solidarity a moje sousedky na trojsedadle se vyřítily mi pomoci s umístění, zorganizovaly přesun a zmáčknutí ostatních tašek a umístily nám kufříky nahoru :-) Jen snad ještě poznámka k letadlu - luxus, v každé sedačce byl monitor, kde se mohlo sledovat několik programů, které začínali automaticky po zapnutí, dále zde bylo asi 100 cd na poslech ... paráda :-) Let byl ok a po 4,5 hodině letu jsme byli v Mexiko City (Ciudad de Mexico). Na letišti nás čekaly naše milované mexické sestřičky a naše mexická maminka :-)*

* pro nezasvěcené - před 4 lety jsme navštívili Mexiko poprvé v rámci výměného pobytu na střední škole Zuzky, měli jsme to štěstí a dostali se do rodiny Fernanda a Irmy, kteří si nás získali svou srdečností a dobrotou, kterou jsme jim opláceli, hlavně jejich 5 dětem. Před odjezdem nám předali symbolický klíč k jejich domu a adoptovali nás za vlastní. Od té doby máme dvě rodiny - jednu v Čechách a jednu v Mexiku. Ta mexická má asi 736782 členů :-)

Z letiště jedeme na fiestu - slavnostní oběd - na uvítanou k neteři Irmy. Přivítání opět strašně moc krásné, srdečné. Domlouváme se co budeme o prázdninách dělat, jak si zorganizujeme čas a naší cestu po Mexiku. Vyprávíme si při pití tequily až do pozdního večera a pak hurá na kutě.

13. července = ráno balíme a vyrážíme směr Acapulco. Irma s Fernandem koupili nový dům a už se těší, jak nám ho ukážou. Cestou jsme se zastavili u dalších příbuzných, které zrovna měli smuteční oběd za zemřelého tatínka :-(

Acapulco nás přivítalo vedrem. To je tady ostatně po celý rok, den jsme trávili u bazénu u domu a jen odpočívali ... Jen pro představu řadový dům 10 km od pobřeží Tichého oceánu (kategorie 3kk - 90m²) stojí cca 27 000 €, byt o velikosti 70m² stojí cca 20 000 €.

14. července = tento den jsme se rozhodli prožít u Tichého oceánu v Acapulcu a připomenout si místa, kde jsme už byli. Vyrážíme ranní zácpou do centra, potřebujeme mimo jiné vyměnit peníze, nemáme ještě u sebe žádné pesos a připadáme si jak bez ruky :-( V bance v centru nám davají kurz 1€ / 16,50 pesos, později zjišťujeme, že lepší kurz už nám nikde nenabídnou (v Mexico City bylo euro za 15,30). Jedeme dál a sháníme místo k zaparkování, není to jednoduché je už kolem půl jedenácté a místa podél hlavní silnice jsou skoro všechna obsazena, nakonec jedno objevujeme a hned zabíráme. Máme tip na restauraci, kde jsou moc vstřícní, chvilku jí hledáme, ale stálo to za to. Dávají nám stůl pro 8 lidí dva slunečníky, dovolují nám konzumaci přineseného pití ... na oplátku si u nich dáváme skvělé ryby, krevetky, zelné saláty a k tomu tortillu .. odpoledne se sluníme, koupeme v pacifiku, kterej je teplej jak kafe .. jdeme na banán taženej za člunem, docela zábava, zvlášť, když náš mexickej bráška se celou dobu snažil banán převrátit a sestřičky se bránili neskutečným řvaním :-) po přistání musel bráška utéct, protože by běsnění holek asi nepřežil ... v podvečer se jdeme projít do města na trh, kde si kupujeme nějaké místní trička (playeras - jedno za cca 30 Kč), příjemný den završujeme plaváním v bazéně a následnou konzumací corony do hluboké horké noci (normálně je kolem desáté večer ještě kolem 30°C) .. jdeme spát (jestli se tomu v tom vedru dá nazvat spánek, věrták nemáme, klimatizaci už vůbec ne ... )

15. července = jedeme na výlet asi 50 km severozápadně od Acapulca do oblasti, kde je množství lagun. Moc zajímavé místo, kde na jedné straně písečného poloostrova máte bouřící oceán a na druhé tichou, zarostlou hladinu sladké vody, kterou občas čeří jen příjíždějící čluny s novými turisty... zkoušeli jsme se koupat v obou částech, jen v oceánu se nedalo moc plavat kvůli opravdu hodně rozbouřeným vlnám. Celý den tady relaxujeme, hrajeme člověče nezlob se (mexičanům se tato pro ně doposud neznámá hra střašně moc líbí a škodolibě se vyhazují, aby se pak mohli srdečně utěšovat :-) Já jsem pro relax zvolil hamak a udělal jsem moc dobře, s lahváčem corony jsem poslouchal šumění, spíš bouření pacifiku a nechal se unášet do říše snů. Odpoledne, kdy vyrazila většina výpravy na výlet podél pláže, jsem se věnoval raději výuce španělštiny u paní maestry Irmy. Oběd byl zase neskutečně dobrý - čerstvě chycené ryby podávané s rýží a zelným salátem. Večer jsme se vrátili už docela za tmy a rovnou šli spát. Bohužel na mne v noci přišly křeče v břiše a programna další den byl ohoržen :-(

16.července = tento den by se dal nazvat "Den blbec I." Jednička za názvem, v tu chvíli ještě nic netušíc, že bude mít svoje bráchy :-( Ráno mě probudily v noci strašné křeče, doufal jsem jen, že jsou způsobeny množstvím corony, pálivých jalapenos, různých chipsů a nevím čeho, bylo mi ale čím dál hůře. Ráno jsem to už nevydržel a začal do sebe ládovat zásoby naší lékarničky. Nic nezabíralo, tak jsme vyrazili vstříc novému doposud nepoznanému dobrodružství - návštěvě místní nemocnice. Můžu říst, že jsem čekal hrůzu a děs, to co následovalo ale byl úplný opak. Je vidět, že když se za léčbu platí, musí se to někde objevit. Mladá doktorka mne celého prohlídla, změřila tlak, vzala vzorky, nakonec dala injekci (ta byla asi nejhorší na celé návštěvě) a rady, které znám skoro nazpaměť už od první návštěvy Mexika a jiných exotik (nejíst na ulici, nepít nic s ledem ...). No po injekci se mi ulevilo, průjem se dal také na ústup, měl jsem ale stále horečku, ale kdo by jí neměl, když leží v místnosti kde je přes 30°C a nic mu tam nevětrá ... do večera mi bylo lépe, ale den pro mě byl už zkaženej.

17. července = vstáváme ve 4 ráno a vyrážímě do 210 kilometrů vzdáleného střediska Zihuatanejo & Ixtapa. Cesta je celá obousměrná, mexičani ale jezdí jako závodníci a stále a všude se předjíždějí, cesta byla tedy spíš jak závod, kdo tam na konci bude dřív, předjíždět kamión do zatáčky, zatroubit si a jede se dál ... Kolem 9 ráno jsme naštěstí dorazili zdraví na místo a hledali loď, která by nás dovezla do zátoky. Pětkrát jsme se ptali na cestu až jsme místo, kde kotvily lodě našli a vyrazili. Jeli jsme asi 20 minut podél pobřeží do malebné malé zátoky, plnou barů, slunečníků, prodavačů playeras a krásného azurového oceánu. Den jsme prožili opět lenošením, koupání, sluněním, procházkou na pláži, prostě parádní letní den :-) Večer se stejnou cestou vrátili domů, která opět připomínala rally ...

18. července = den jsme původně plánovali na cestu zpátky do Mexico City, nakonec jsme se rozhodli ještě jeden den relaxovat v tomto ráji, Zuzka s Irmou šla zkontrolovat místní shoping centra a já s Fernandem a dětma blbli v bazénu až do večera ... den opět jak vystřiženej z letních prázdnin, náš pobyt v Mexiku se ale chýlil ke konci zpátečný letenky jsme měli na neděli na večer, na to jsme ale v tuhle chvíli nemysleli a nakonec to také dopadlo úplně jinak, i když v tom měl prsty brácha dne blbce I. :-(

19. července = ráno balíme, uklízíme domek a loučíme se se sousedama, končí krásný týden plný neskutečné pohody Tichého oceánu, sluníčka, jižního Mexika ... cesta do Mexico City je z Acapulca v celé délce po dálnici, která se platí, ale stojí to za to, nedokážu si vůbec představit, že bychom jeli celou cestu po obousměrné silnici s možností/nemožností předjiždění. Odpoledne jsme doma v M.C., připravujeme se na večerní oslavu narozenin Jessici, Nestora a další sestřenic. Zuzce začíná být hodně špatně. Večerní oslava se celá nese v duchu typické mexické fiesty, kdo nbezažije neví o čem mluvím, nedá se to popsat, snad jen malý pokus - představte si českou dechovku co hraje všechno od typické dechovky po mettalicu ... do toho mucho tequilly, piva a jídla a pořád se tancuje a tancuje ... Večer pro nás předčasně končí, Zuzce neni dobře jdeme domů, já jsem docela rád, protože se pití tequilly začalo nebezpečně rozjíždět ...

20. července = máme naplánován odjezd domů, plány ale budou jiné, Zuzce není od večera dobře, dokonce tolik, že musí jet do nemocnice, všechno se musí změnit, předělat letenky, zařídit doktora, den blbec s velikánským B ! Naštěstí se mi daří přes známého známého zvádnout letenky předělat na letenky typu open (dodatečně ještě strašné díky!!!) nemít tam tak skvělé lidi kolem sebe, platíme zpáteční letenku znova :-( Další dny se odvíjejí tak nějak sami ... tenhle den byl z celého našeho výletu jednoznačně ten nejhorší :-(  

21. července = co psát dneska ? byl jsem se podívat po městě, hezká procházka - navštívil jsem tres culturas, historické centrum, torres latinoamericana, zjistil že Mexico City je skutečně od nevidím do nevidím :-) to jsem ale už veděl, protože kde jinde přejedete město z jednoho konce na druhej za půl dne ? No zase k dopravě v Mexico City můžu říct, že jestli někdo umí jezdit v zácpách jsou to právě mexičani, jejich styl dělání ze 2 pruhů 5 je prostě takřka nepřekonatelný, troubení, hvízdání prostě paráda :-) řídil jsem v Mexiku mnohokrát, a v Mexico City je to ale zážitek. Co je také v Mexiku běžné, jsou takzvané topas. Jedná se o retardéry budované proti rychlostním pirátům, bohužel ale pro mě na někdy naprosto nepochopitelných místech bez označení(např. na dálnici). Retardér (topas) je v mexiku hromada asfaltu přilepená k silnici tvořící hrb o výseči kolem 20 cm, v rychlosti přes 50 km/hod to s autem nadskočí, že si myslíte že jste dojeli ... a to nemluvim o té stovce na dálnici, kdy jsem si všimnul topase na poslední chvíli .... :-)

22. července = tento den bych nejraději vyřadil ze zápisků, je mi od rána zle, horečka přes 39, kolem mě lítá celá rodina, Zuzka nemocná, prostě jestli jsem si myslel, že už nás nemůže nic potkat, další den Blbec byl na světě, pořadové číslo III. co napsat do deníku, koukám střídavě na TV, místní kabelová televize nabízí přes 500 kanálů, dokonce jsem našel i pár programů německy, koukám ale na filmy z 80 a 90. let, které jsou v angličtině se španělskými titulky, v poledne se přes internet koukám na zprávy (události) na čt - internet je prostě neskutečná věc ... jinak spím, spím a spím .. večer je mi mnohem hůř a přichází další doktor, vytáhnutý kolem půlnoci z postele.. pán původem ze Salvádoru je moc milý a fakt neskutečně hodnej, chvilku si se mnou povídá, pak mě změří tlak, dlouho mě prohlíží, poslouchá, nakonec mi dává silné antibiotika a říká, že jsou jen prevence, abych se z toho brzo dostal. Kombinace sluníčka, mexického jídla, klimatizace ... příště si na to musím už dát konečně bacha ...

23. července = svítání na lepší časy? Zuzce je docela dobře, já ráno nemám horečku, neni mi ještě  na 100%, ale můžu už jíst, dohadujeme co dělat.. překnihované letenky máme na 2. srpna, do té doby vyrážíme na cestu po východním Mexiku. Chtěl jsem se už dávno podívat do míst jako jsou Palenque, Chichen Itzá, vidět Karibik, Belize, Guatemalu ... Domluveno, vyrážíme v noci. Bereme si dodávku, celkem je zájemců o cestu na východ 10, po rozkřiknutí této novinky je nás nakonec 18, do dodávky se prostě nemůžeme vejít :-( Bere se tedy ještě jedno auto... Kolona se o půlnoci asi po 30minutovém balení (ach jo, kam dát všechny ty batohy a kufry) rozjíždí a hurá směr Villahermosa (naše první zastávka)

24. července = po půlnoci mizíme skrz noční Mexico City dopravní zácpou směrem na Pueblu dále na Orizabu, Córdobu, Minatitlán, Coatzacoalcos. Dálnice je celou cestu poměrně dobrá, hlavně sešup do městečka Orizaba je fakt dobrej :-) Jedna zatáčka střídá druhou. Všímám si, že závodění má v sobě skoro každý mexičan včetně, nebo hlavně řidiči kamiónů. Rychlost je zde braná jako doporučená, ale občas míjíme hlídky dálniční policie. K ránu zastavujeme na dálnici do Villahermosy na odpočívadle, při vystoupení z auta do nás úplně vrazí horký mořský vzduch. Dálnice tady vede vzdušnou čarou asi 20 km od Mexického zálivu. Největší průšvih celého Mexika obecně jsou veřejné záchody, narazíte-li na některé, které za to stojí, važte si jich !! :-) Ráno, spíše dopoledne, přijíždíme do Villahermosy. Máme tady naplánováno aklimatizační procházku po té dlouhé cestě, po nádherném parku "parque-museo la venta". Poprvé v životě vidím na vlastní oči papoušky, nemůžu se z toho chvikku vzpamatovat. Odpoledne jdeme na oběd a poté hledáme cestu do Palenque, kam přijíždíme v podvečer. Ubytování (dvojlůžka s koupelnou a větrákem) nacházíme na centrální ulici za 200 pesos za pokoj. Večer se jdeme projít po městě a konstatujeme, že město nic moc, navíc jsme si dali večeři v BurgerKingu čímž jsme nejen naštvali Fernanda, ale také se pěkně sebe, protože jídlo se skoro nedalo jíst. Usíná se nám ale po dlouhé cestě krásně a samo.

25. července = dnešek začal ranním nákupem potravin a snídaní na dvorku našeho hotelu, jsme tu jediný strávíci, ale i přesto zaplňujeme tařka celý dvorek (je nás 18). Až je mi líto ostatních ubytovaných, kteří chtějí dospat, ale zas na druhou stranu je půl desáté, tak alespoň vstanou :-) Po zabalení bagáže vyrážíme směr ruiny Palenque. Jedeme asi 30 minut, platíme nejprve vstupné do oblasti, pak za parkování u silnice. Hned po vystoupení z auta nás odchytávají všudypřítomní prodavači-děti a nabízejí zaručeně dobrý obchod s přívěšky se znamením místních bohů. Docela zábava poslouchat pohádku, jak, kdo a proč je v jakém znamení. Kupujeme si je (ale jen kvůli lístosti) a jdeme dál k bráně. Platíme vstupné a vyřizujeme (ukecáváme) si průvodce. Nakonec máme malého tlouštíka, který je moc fajn, jen se moc omlouvá, že neumí česky :-) Hned po vstupu se po pravé straně objeví skupinka chrámových staveb a dá se to zkrátit jedním slovem - krása. Průvodce nám vypráví o celé historii (více zde) a přidává zajímavé historky. Ruiny v Palenque určitě musíte navštívit. Odpoledne vyrážíme směr Misol-Ha a Agua Azul. Misol-Ha jsou krásné vodopády padající z výšky 35 metrů do přírodního širokého bazénu, z parkoviště je to k vodopádům cca 200 metrů skrz bujnou tropickou vegetaci po krásné cestě. Kocháme se výhledem na vodopád. Já s Fernandem neodoláme pokušení a i přes poměrně nečekaně studenou vodu do ní skáčeme. Parádní osvěžení v dusném letním horku. Dáváme si u potoka svačinu a jedeme dál. Agua Azul nás vítá skupinkou místích zapatistů, kteří krom vstupného vybírají i příspěvky na jejich stranu. Nedovolíme si jim nic nedat :-) a můžeme pokračovat dál. Kaskádové vodopády Agua Azul nás přivítají v odpolední bouřce a průtrži mračen. Neodradí nás to ale a jdeme nahoru. Procházka tady určitě stojí zato. Večer přemýšlíme co dál a nakonec vyrážíme směr Yucatán.

26. července = ještě v noci projíždíme zatáčkami v Chiapas a pomalu se dostáváme zpět na hlavní silnici vedoucí z Villahermosy směrem na Yucatán. Cesta stojí opravdu zato. Dálnici, která se podle mapy má jevit jako dálnice je ve skutečnosti cesta ve výstavbě, kde nejsou nakresleny žádné čáry na silnici a jedná se tady o plochu, kde se vedle sebe vejdou asi 3 nákladní auta. Silnice číslo 186 protíná celý poloostrov až do města Chetumal, které je i naším nočním cílem. Silnice je v současné době v rekonstrukci/výstavbě, ale až bude hotova, doufám že do příštího roku jí stihnou, bude kvůli malému provozu docela fajn spojnicí mezi Chiapas a Yucatánem. Nyní se více využívá cesty číslo 180, která vede podél západního pobřeží Yucatánu směrem na Campeche a dále na Méridu. Silnicí 186 jsme se tedy v noci za poměrně slabého provozu (díky bohu, dalo se alespoň předjíždět bez rizika) pomalu blížili k našemu cíli. Pomalu je v předchozí větě na místě, jak jsem psal silnice prochází rekonstrukcí a průměrná rychlost nepřesáhla po cestě 50 km/hod. Často jsme jeli sotva krokem. Další menší problém nastal s naší nádrží. V posledním větším městě Escárcega jsme nedotankovali a pak dlouhých xxx kilometrů jen marně vyhlíželi další benzinovou stanici, v Mexiku jinak je síť poměrně hodně rozšířena. K ránu jsme se dostali na hranice Mexika a Belize do přímořského přístavu Chetumal. V městě jsme se chtěli ubytovat a vyspat se z dlouhé cesty divočinou, ale nakonec po asi 5 neúspěšných pokusech sehnat nocleh, sedáme opět za volant a jedeme dál na sever. Nakonec jedeme až do městečka Bacalar, kde se ubytováváme na břehu sladkovodní laguny. Ta měla neskutečně krásnou tyrkysovou modrou barvu. Po cvhilce odpočinku se odpoledne věnujeme řádění ve vodách laguny, večer trávíme na břehu v příjemné restauraci večeří a posléze posezení na houpacích lavicích s lahváčema v ruce. Spí se nám po té dlouhé cestě moc krásně.

27. července = ráno balíme a vyrážíme směr Tulum. Malé město na pobřeží Karibiku (cca 4000 obyvatel) leží asi 130 km jižně od Cancúnu. Za zastávku stojí zejména kvůli ruinám, které jsou hned podél pobřeží a společně s Karibikem vytvářejí krásnou kulisu. Ruiny zde zas moc rozsáhlé nejsou, tvoří je pouze pár objektů, které svým rozsahem nemůžou konkurovat jejich bráškům v okolí, svou polohou v těsné blízkosti pláží se ale řadí mezi jedny z nejkrásnějších. V Tulum jsou také moc krásné pláže, určitě stojí minimálně za procházku. My ale kvůli časové presu jeli hned po prohlídce ruin a krátkém koupání dál směr Playa del Carmen. Už větší městečko, kde už je hodně cítit místní amerikanismus a turistický ruch, zejména na cenách. Playa del Carmen byla dlouhá léta jen přestupním místem na cestě trajektem na blízký ostrov Cozumel, postupně ale časem překonala i jeho slávu a stala se vyhlášenou destinací zejména mezi turisty mířící hlavně za zábavou a lenošením na plážích. Najdete zde samozřejmě i množství atrakcí, které k turismu na plážích patří - potápění, šnorchlování, večerní bary a diskotéky a nakupování. Nejznámější třídou je Quinta Avenida, kde najdete skoro všechny světoznáme značky. Místo jako Playa del Carmen se dá doporučit lidem co si na dovolené chtějí užít a chtějí utratit peníze :-) Suvenýry pořízené v místních obchůkách jsou i několikanásobně dražší než ve vnitrozemí, ale kdo by odolal že? Po odpoledním koupání na městské pláži, příjemné večeři s pozorováním blízkého Cozumelu vyrážíme po procházce centrem dál na sever do víru Yucatánského východu = Cancúnu. Cesta vede po poměrně dobré dálnici asi hodinu, další hodinu nám zabere hledání našich kamarádů v Cancúnu, kteří nám slíbili poskytnout na první noc útočiště. Nakonec po další hodince dohadování kde kdo bude spát uleháme do hamaku zavěšeného v místnosti a v krásném 30 stupňovém vedru.

28. července = ráno jede Irma hledat ubytování, my se věnujeme nejdříve jídlu, pak úklidu a internetu. Po obědě se Irma vrací s dobrou zprávou, nedaleko našla krásný hotel za rozumnou cenu (400 pesos za dvojlůžkový pokoj s klimatizací, TV a bazénem ve dvorku). Ubytováváme se a jedeme prozkoumat cancúnské pláže. Majitelem hotelu je starší pán, který nám ochotně radí kam máme jet a jaké místa určitě nemáme vynechat. Jedeme co centra, Cancún mně osobně moc nenadchnul, zácpy, drahé hotely, všude mraky turistů ... Odpoledne jdeme na pláž Playa Caracol, kde trávíme čas plážovými radovánkami až do večera.

29. července = rohodujeme se co dnes podniknout, nakonec vítězí varianta dětí a to navštívit nedaleký zábavný park Xcaret. Vstupné do parku bylo v době naší návštěvy 99 USD za all inclusive (zahrnoval dva nápoje, 10% slevu na placené atrakce, půjčení šnorchlovacích potřeb a oběd v restauraci (výběr asi ze 4 restaurací - švédský stůl). Park asi nejlépe vystihnul popis v lonely planet, která o něm píše: "dnes těžce zdisneyovaný ekopark". Hned za vchodem na vás vykouknou pestrobarevný papoušci, můžete se s nimi na ramenou za 100 pesos vyfotit. Další z atrakcí je kaňon, který můžete projet na loďce s průvodcem, podzemní řeka s velkou cenote, kterou můžete proplavat s šnorchlem na hlavě, moc hezké zákoutí u karibiku. Restaurace je super, každý si určitě vybere, množství jídla a na konec točená zmrzlina :-) V parku je také pavilón motýlů, botanická zahrada a farma, kde se pěstují orchidee, pro opravdové labužníky plavání s ochočeným delfínem za 100 USD (30minut/cca 3xdražší než na tichomořském pobřeží). Určitě, když už navštívíte toto místo, vyplatí se počkat na večer. V místním divadle probíhá večerní show  - dávných mayských obřadů, která vás provede dějinami Mexika od dob Aztéků, přes kolonizaci až k nezávislosti. V průběhu večera se vám prezentují kultury jednotlivých států mexické federace. Show končí trošku po las vegasku (zase dobrá trefa lonely) seběhnutím všech účastníků večera, koňským průvodem nosičů vlajek všech přátel Mexika (včetně České), vyouštěním papoušků a prodejem dvd či cd se zázname představení. Musím ale říct, že z celého dne byl večer asi nejkrásnější. Po představení se rvacíme zpátky do Cancúnu, jdeme na večeři a hurá na kutě.

30. července = ráno jedeme do Puerto Juárez na trajekt na Isla Mujeres, v přístavu se dáváme do řeči s jedním naháněčem parkování, který nám doporučuje "kamaráda" s lodí. Nakonec jsou to kamarádi dva-fajn námořníci s jednou malou kocábkou, která nás za 15 minut doveze na Isla Mujeres, kde si dáváme dvě hodinky koupání na městské pláži na severu ostrova. Před obědem jedeme podél pobřeží s našimi námořníky šnorchlovat k jedné potopené rezavé lodi, K obědu nám námořníci v místní restauraci ukuchtěj moc chutnou rybu na grilu s rýží. Jeden z námořníků je emigran s Kuby, který dojel na Yucatán na podomácku udělané loďce. Říká ale, že se na Kubu musí vrátit pro zbytek rodiny. Musí nejdřív ale vydělat na pořádnou loď, která by cestu zvádla tam i zpět ne jednu nádž. V podvečer se opět závodním tempem vracíme zpět k pevnině. Ostrov Isla Mujeres určitě stojí zato navštívit.

31. července = loučení s Karibikem. Ráno balíme, jdeme se naposledy nasnídat do naší oblíbené snídárny a po snídaní hurá směr západ. Jedeme po dálnici číslo 180 směrem na Méridu. První zastávku máme v městečku Valladolid, další v cenote Dzitnup (nádherné koupání v uměle osvětlené jeskyni), na parkovišti je trh, kde se prodávají suvenýry z Chichén Itzá cca o polovinu levněji než pak v samotném parku. Platí ale, jako ostatně všude jinde v Mexiku, jakou slevu si ukecáte takovou máte. Po asi hodině další cesty přijíždíme do Chichén Itzá - nejslavnější a nejlépe zrekontruované mayské naleziště na Yucatánu. Popisem a historií parku se rozepíši na další stránce, tady snad jen pár slov. Park je opravdu nádherný a jestli pojede na dovolenou jen na Yucatán určitě navštivte i toto místo, je jen cca 2 a půl hodiny cesty od Cancúnu, ale pro někoho kdo má rád historii zato stojí. My si na park dáváme dvě hodiny, což se nakonec jeví jako žalostně málo, já se Zuzkou, Fernandem a Gábi přetahujeme smluvený termín o půl hodiny, ostatní trochu hudrují, ale při odpoledním pozdním obědě je to přejde. U vstupu do parku je restaurace, kde se dá slušně a levně najíst formou bufetu. Když opouštíme park, zastavuje nás ještě jeden stánkař, který se chce zbavit posledních kusů co prodává a dává nám je se slevou 90%, kupujeme od něj všechno co má :-) Vyrážíme směr Mérida, kde jsme za necelé dvě hodiny. Je večer a nám už nezbývá moc času, pokračujeme tedy v cestě směr Campeche a nakonec se rozhodneme přespat v Champotón.

1. srpna = do našeho posunutého odletu zbývá jeden den a my jsme ještě poměrně slušně daleko od Ciudad de Mexico. Vyrážíme ráno kolem desáté ze Champotónu směrem na Villahermosu. Cesta je tudy moc krásná, celou dobu se jede mezi lagunou a mexickým zálivem. V dálce jsou vidět těžební věže černého zlata Mexika. Zajímavý je přejezd dvou mostů přes Isla del Carmen. Cestou je docela slušná zácpa a do Villahermosy přijíždíme až odpoledne. Dáváme si tady rychlí oběd a jedeme dál, stejnou cestou, jakou jsme jeli první den naší cesty. V jedné zapadlé vesnici ve státě Veracruz si dáváme večeři. V noci přijíždíme do Orizaby, kde se nám málem přihodilo neštěstí. Při předjíždění kamiónu, se on rozhodl dělat v tu chvíli to samé a vjel nám tam, že brzdění bylo na centimetry. Blokuje nás dále až pod stoupání do zatáček. Od našich přátel se dozvídám, že profesionální řidiči jsou v Mexiku vystveny neskutečnému časovému pressu, aby ho zvádli a cestou neusnuli, přiživují se různými drogami a pak to na silnici tak vypadá... Ve městě Puebla, kde jsme asi kolem druhé hodiny ranní, nás zastavuje policie za rychlou jízdu. Musel jsem se tomu smát, při vyřizování papírů kolem nás prosviští nejmíň 30 kamiónů na osmdesátce stopadesátkou, policajty zajímá jen naše dodávka ... Nakonec to stojí 200 pesos a Berta 2 body, prý za jeho údajnou drzost, kde zkusil poukázat na projíždějící náklaďáky... V půl páté ráno přijíždíme domů do Ciudad de México. Jsem štastný, že jsem tuhle noční cestu přežili, bylo to o fous...

2. sprna = spíme do půl jedenácté, trochu se nasnídáme a vyrážíme do města lovit poslední dárky hlavně ty tekuté. V centru jdeme do obchodního domu s alkoholem a vybíráme. Cestou zpátky domů se zastavujeme ještě v outletu (ceny značkového oblečení jsou tu v létě cca o 70% levnější než v Praze). Odpoledne ještě slavíme narozeniny dvojčátek, které je mají sice až za měsíc, ale bylo jim líto, že tu s nimi nebudeme... Večer se loučíme s celou rodinou a vyrážíme na letiště .. zase máme problém s nadváhou, tentokrát nás to stojí 50 usd :-) V jedenáct v noci sedíme v letadle a míříme zpět do Evropy. V našem oddělení s námi sedí cestující z Islandu, po měsíci v Mexiku najednou tolik bloňďáku kolem ... V Paříži přistáváme asi o půl hodiny dříve, let byl klidný a v pohodě. Do Prahy přilétáme na čas v osm večer 3. srpna a tím naše cesta po Mexiku končí. Moc se ale těším na další dobrodružství, které doufám ještě v Mexiku zažijeme.