Deník cesty leden 2010

Tak jsem se zase pustil do psaní dalšího deníku. Tentokrát se bude věnovat naší cestě po severo-jihu a navštívíme v něm místa jako Poza Rica, El Tajin, Tampico, Real de Catorce, Teotihuacan, Tasco, Acapulco, Puerto Escondido, Puerto Angel, Oaxaca a Monte Alban... Deník začíná, netradičně mimo Mexiko ve spolkové zemi Německa Sasku....

17. ledna 2010 - Přijíždíme večer k předem zamluvenému hotelu do Drážďan, kde přespíme před naším odletem směr Ciudad de Mexico. Naše sestava pro první část cesty je pouze dvou člená... Já a můj kamarád z dětství Míra Bajcar, které ho jsem překecal na tuto dobrudružnou cestu plnou nástrah a vzrušení :-) Druhá část moje sestřička Janička a náš kamarád Péťa letěli do Mexika se společností KLM (Praha - Amsterdam - Mexico City). Hotel v centru Drážďan, který měl 4 hvězdy, nás stál každého 27 Euro. Byl to první náklad naší cesty, ale vzhledem k tomu, že to máme do Drážďan skoro stejně jako do Prahy a letenka byla o celých 7tisíc levnější, je tento náklad zanedbatelný. Večer se jdeme ještě projít po městě, večeříme v KFC a brzo jdeme na kutě. Jsem celkem unavený, usínám brzo. Bohužel s námi nejela Zuzka, která se rozhodla po incidentech, které se nám na podzim v Mexiku stali, už nikdy tuto zemi nenavštívit a letenku zrušila.

18. ledna 2010 - Taxíkem za 19 Euro se dopravujeme na letiště, které je tady malé ale moc příjemné. Jsme tu s dvou hodinovým předstihem a tak vše probíhá, tak jak má, letadlo Lufthansy má cca 30 minut zpoždění, ale máme na přestup relativně hodně času, tak nám to ani nevadí. Letíme Boeningem 737-300 což je jeden z nejmenších co se vyrábí a má už něco za sebou (dle interiéru). Letadlo je úplně plné. Něco málo po dvanácté přistáváme ve Frankfurtu, kde zajíždíme, pro mě netradičně, ke stojánku a jedeme do haly autobusem. Naše rezerva se tím ztenčuje o cca 15 minut. Jdeme ještě poměrně poklidným tempem do terminálu C, odkud nám letí navazující let. Tam dorážíme k nesutečné frontě na security.... Nezdařený teroristický útok v letadle z Amsterdamu do Detroidu se podepsal i zde a kontroly jsou ještě důkladnější. Nemám nic proti, bezpečnost je Nr. One a raději se svléknu do naha, než aby někdo pronesl něco do letadla, co by mě pak připravilo o život. Kontrola šla ale pomalu, takže naše rezerva se ztenčila na -10minut, což díky malému zpoždění boarding time bylo tak akorát, že jsme hned nastupovali. Kamarád letěl letadlem poprvé v životě a hned měl to štěstí na B747 :-) Ono do Mexika ani z Frankfurtu nic jiného nelítá, ale přeci, já jsem si na jumbo musel chvilku počkat (můj první let jumbem byl let z Frankfurtu do Toronta s Air Canada v roce 1998, dnes již tyto letadla Air Canada nepoužívá) ... Měli jsme místa úplně vzadu, kde se letadlo už trošku zužuje a já měl místo uprostřed - HOROR. Míra má ramena jak stoletej dub, vedle mě seděl Italský tlusťoch, takže já měl vyhlídku být za dvanacáct hodin sardinka uvařená ve vlastní šťávě... Nakonec Italský tlusťoch často chodil po letadle, takže cca 30% času jsem měl jeho místo i pro sebe, ale v době podávání jídla, jsem musel čekat až se ty dva najedí a pak pustí k tácku i mě .... Tentokrát jsme letěli severní trasu - Anglie, jih Grónska, středozápad Kanady-USA a dále přímo na jih až do Mexico City. Cestou bylo více méně stále zataženo, jen nad severní Kanadou bylo vidět krásné bílé pláně, které pokryly zdejší hory... a samozřejmě úchvatné přistání nad již v tuto dobu potemnělé Ciudad de Mexico, kde jsme viděli Chapultepec, dále celé centrum včetně mrakodrapů Reformy a věže Latioamericano ... Nemilé překvapaní jsem zažil po zapnutí telefonu. Druhá část naší výpravy měla problémy. Janička letěla z Prahy už ráno v sedm a měla v Amsterdamu na přestup cca 5 hodin a tak vše hravě zvádla, Péťa však díky problémům letadla KLM z Prahy do Amsterdamu (letél v 11 z PRG) doletěl o 20 minut po plánovaném odletu letadla do MEX a musel přenocovat jednu noc v Amsterdamu na letišti a letět až druhý den po nás...

My ostatní jsme se potkali na imigrační frontě, neboli chceteli pasovce, kde vzhledem k příletu několika jumb z Evropy (KLM, Lufthansa, British Airways, Air France (B777), Iberia (A340)), byla fronta na cca hodinu a mexičtí celníci nikam nespěchali.. Pro ty co ještě neví, při příletu nebo už v letadle, musíte vyplnit většinou (pokud jste rezident vyplňujete ještě jeden, pokud v zemi řádí nemoc zvaná prasečí chřipka ještě jeden...) dva papíry. Jeden s bílou kartičkou dole (tu vám celník odtrhne a musíte jí pak po celou dobu pobytu nosit u sebe - při ztrátě vám nikdo hlavu neutrhne, ale budete chudší o cca 40 USD) a druhý pro deklaraci vezeného zboží. Nezapomeňte, hlavně u toho prvního papíru, se podepsat - dvakrát!, ušetříte si tím čas.. Ve frontě pak můžete předbíhat ty nešťastíky, co mají kartičky vyplněny chybně a vyplňují je znova. Nutno podotknout, že fronta se také dost brzdí tím, že mnoho Evropanů není zvyklo jít k přepážce na zapísknutí a čekají až je volná ta "první" přepážka co je hned před nimi, přitom pán u přepážky až vzadu se může upískat a uřvat :-) Celníci se většinou na nic neptají, jen vám napíšou na bílou kartičku 180 dias a dají vám berana do pasu a jdete vesele bludištěm dál. Nám se poštěstilo přijít už k zavřenému pásu na zavazadla a naše kufry už byly naházené na hromadě těch zbytků. Další postup je takový, že ve frontě na kontrolu zavazadel - Mexičani skenují kufry i při příchodu do jejich země, odevzdáte tu druhou kartičku a dáte kufry (všechny) do skeneru. Po projití si zmáčknete tlačítko (zelená vs červená) a pokud se vám rozsvítí červená je zle a čekají vás muka :-) Neee, vážně vás čeká pouze prohlídka zavazadel na pultíku, kterou celníci dělají dost povrchně (alespoň u nás, ale nevím zda-li to bylo proto, že jsem s nima čile komunikoval v jejich jazyce, čehož si většinou velice váží). Za dveřmi nás čekala Irma, tentokrát sama. Přijela s naším autíčkem, tak jsem hned po příjezdu přistál i v realitě Mexického silničního bordelu a hned si mohl zatroubit a zanadávat :-) Po výjezdu z parkingu se musíte hned napojit na čtyřproudovku nez připojovacího pruhu, ale to je pro Mexika znalé už sranda... Po cca 40 minutách cesty sedíme už u jídla u Irmy doma a povídáme o cestě a o životě... Brzo ale jdeme spát, přeci jen posun - 7 hodin je fakt znát...

19. ledna 2010 - den čekací - Péťa byl na cestě a my jeli zahnat tento čas do města k prozkoumání centra. Ráno jsem si došli do garáže pro auto, cestou pokecali s Nestorem v papírnictví a Oscarem v řeznictví, je hezký i v takové díře, jako San Miguel de Chalma je, mít kamarády na ulici :-) Jedeme cestou směrem do školy, abych ukázal kam jsme chodili, na periférico (severo-jižní dálnice, spojující dálnici do Queretara s dálnicí do Cuernavaci). Poskakujeme celodenní zácpou až do Polanca, na třídu pojmenovanou po našem prvním prezidentovi, panu Masarykovi. Avenidou Presidente Masaryk jedeme skrz celé Polanco až k ambasádě ČR, kde se v jednosměrkách otáčíme a vracíme se směrem do Chapultepecu na Paseo de la Reforma. Projíždíme se až skoro zase na Periférico, kde se otáčíme a vracíme se po Reformě do centra. Parkujeme u Palacia de Bellas Artes v podzemních garážích a jdeme se projít. První zastávka je hned na proti - Torre Latinoamericana. Vyhlídka na centrum Ciudad de México, kde se platí vstupně, ale stojí rozhodně za návštěvu. Vyjedete tuším do 42. patra postupně dvěma výtahy a dojdete kousek po schodech pěšky a jste na vyhlídce, ke máte město jak na dlani. Další naše kroky míří přes oběd v Mc strejdovi do samotného centra - Zócalo (Plaza de la constitución) - nejprve k vlajce (v centru náměstí se tyčí velkolepá mexická vlajka) udělat pár foto směrem ke katedrále a prezidentskému paláci. Pak se jdeme mrknout do - Metropolitní katedrály - a pak si to šněrujeme přes náměstí hustým provozem přes tři nebo čtyři přechody do - Prezidentského paláce - ještě jsem o něm asi nikdy nepsal, ale kdo navštíví Mexico City a nenavštíví toto místo, jako by tu nebyl. Tento palác psal historii. Na tomto místě stál palás již před příchodem Cortése, který půvoní aztéckou stavbu nechal zbourat a na jejím místě nechal vystavět nový palác, který sloužil mimo jiné i k tomu, předvádět v prostorné dvoraně býčí zápasy (údajně první výskyt této "zábavy" v Novém světě). Tento palác neměl také ale dlouhého trvání a při nepokojích v sedmnáctém století byl zbořen a znovu vystavěn a od té doby až do nezávislosti Mexika, sloužil jako palác královský. Dnes v paláci, což je patrné již jen podle názvu, sídlí prezident a federální ministerstvo financí. Výzdobu vnitřku paláce má na svědomí nikdo jiný než slavný Mexický malíř Diego Rivera, proto už jen kvůli tomu se vyplatí si s sebou přibalit pas, který budete při vstupu potřebovat. Hned u vchodu projdete důkladnou kontrolou, prohlídka paláce je ale zdarma, zdarma můžete využít i služeb průvodců, kteří ovšem od vás čekají alespoň nějaký ten drobák. Při naší návštěvě byl palác zrovna v rekonstrukci, ale díky tomu byly přístupny snad všechny prostory. Důkladně jsme si ho celý prolezli. Nezapoměňte také na návštěvu starého parlamentu, kde si všimněte hlavně "Božího oka", který dohlížel z centrálního stropu nad událostmi, které měnily dějiny Mexika. Nástěné malby v átriu představují pojetí dějin od Rivera. Popisky jsou tuším ve španělštině, zdarma se dá ale dostat brožura s anglickým textem. Další naše kroky vedou do místa, kde se nachází - Templo Mayor - místo, kde můžete zjistit a dostat do sebe něco málo z historie tohoto místa, před dobou než přišli španělé a začali tu všechno ničit. Platí se tu vstupné, my z časových důvodů jdeme dál, obcházíme katedrálu a vracíme se zpět k autu. Na náměstí před Bellas Artes se kocháme ještě pohledem na Torre a stavbu divadla a z časových důvodů se vracíme zpět do našeho Mexického domova. Poprosil jsem Irmu, zda-li by zajela se mnou na letiště pro Péťu a tak vyrážíme. Opět zácpa, ale postupně se tam dokodrcáme. Při parkování volám Péťovi, který to nebere, ale vzápětí mi píše esemes, že čeká už u brány 3, což mi chvilku trvá než přijdu na to, že myslí východ z letiště (automatické dveře z haly). No štastně jsme se potkali, pozdravili, Péťa poprvé zkousil úspěšně znásilnit bankomat a vyrážíme vstřic velkoměstu zpět domů. Po přivítání ještě pijeme pivko a plánujeme následující dny, kdy chceme v prví fázi navštívit sever a v druhé jih, kde už se k nám připojí i chachaři Míra a Radim.

20. ledna - ráno si na gůglu zjišťuju nejsnažší cestu, raději sám, Irma mi radí nějakou jinou, ale nechci riskovat (jedna rada mi už kdysi stačila - málem jsem při tom rozbil auto, poprvé v Mexiku jsem měl i nervy a byl jsem přímo nasranej). Gůgl a jeho streetview je při plánování cesty geniální věc... a tak si opisuji jednotlivé křižovatky, co bychom neměli minout a píšu pár poznámek (o okolí - zahnout za pumpou a podobně). Nasnídáme se a jdeme pro auto, opět zdravička s našema kamarádama, tentokrát jsme potkali i babičku, tak jsem jí musel vyprávět kam jedeme a kdo je kdo :-) Naloďujeme se a vyrážíme. Naše cesta po Mexiku ve složení já, Janča, Míra B. a Péťa je zahájena. První část cesty znám jak vlastní boty, páč jsem tudy nespočetně krát jel, dostáváme se ale na první křižovatku a navigátor Péťa z lístečku dává přesné instrukce. Po cca hodince už jsme na správné dálnici, pro jistotu se ale ptáme jednoho drožkaře v mikrobusu, jestli jedeme dobře. Ujišťuje nás a pro naší jistotu nám oznamuje, že pojede před námi, jen že musí cestou vyhazovat lidi :-) Takto jsme dojeli až na poslední odbočku, která už vede k Pyramides, tam se mikrobus s troubením, máváním většiny cestujících a blikáním odpojil a my vjíždíme na placený úsek k Teotihuacánu. Tento skvost Mexické historie by prostě a jednoduše nikdo neměl minout. Teotihuacán a jeho pyramidy Slunce a Měsíce, jeho historie utrpení a záhad. My parkujeme před prostřední bránou a jdeme dovnitř. Kluci se poprvé seznamují, kdo je to pouliční prodavač a jak se zahání, pro Míru do blízké budoucnosti často velký problém. První vystupujeme na Pyramidu Slunce (Pyramide del Sol). Výstup je to nad míru náročný, ale vyplatí se. Výhled na celou plochu dnešních ruin, které zabírají jen zlomek toho, co tu v době největší slávy bylo, je prostě jedním slovem úchvatný. Kocháme se asi 20 minut, probíhá nějaké to focení a přesouváme se k Pyramidě Měsíce (Pyramide de la Luna) , která při mé poslední návštěva byla uzavřena, tak jsem rád, že se dostanu také alespoň do mezipatra, kde se můžeme kochat opět krásným pohledem na Calzada de los Muertos a již navšívenou Pyramidu Slunce. Naše další kroky vedou právě ulicí mrtvol, přes okolní kaktusový háj až do spdní části k Templo de Quetzalcóatl. Po prohlídce tohoto místa ve slušném větru jdeme na oběd do místní restaurace. Menu stojí cca 140,- Kč, ale obsahuje tři chody. Dáváme si i první pivka na cestě. Po obídku se vracíme stejnou cestou zpět k autu, procházíme ale tržiště, kde nakupujeme první suvenýry a zakecal jsem se s jedním prodejcem, který tvrdil, že si mě natuty pamatuje z minula (šest let zpátky..... :-) ) a dává mi slevu na příště (extra přes ukecání ceny). Jelikož máme před sebou ještě hezký kus cesty, v brzkém odpoledni rychle vyrážíme dál směr Poza Rica. Průser je ten, že dálnice brzo končí a dál se ploužíme opět v tempu, které udávají četné kamióny, které se prostě špatně v zatáčkách předjíždějí. Naštěstí asi 50km nám dělá štít autobus (řidič zjevně cvok), tak jedeme společně s dalším autem v jeho závěsu. Další cestu už si razíme sami. Silnice číslo 130 je fakt mazec, samá zatáčka, klesání je taky super, dostáváme se do tropického podnebí, míjíme četné banánovníky, pomerančovníky a jedeme vlastně v celkem hustém lese. Bohužel už za šera. Kolem půl osmé přijíždíme do hnusného města Poza Rica. Chceme se ale tady ubytovat. Nemám tuto oblast dostatečně pozkoumanou, jen čerpán z lonely nějaké místo na noc. Nakonec bydlíme v docela slušným cesťáckém hotýlku v centru za největší cenu v celé naší cestě, tušim cca 1.400,- Kč / 4 lidi. Jdeme se projít do města s tím, že se chceme někde na jíst, procházíme autobsák, kde v jedné hospodě je rvačka :-) tak se raději vracíme zpět k hotelu, kde je naproti jídelna. Tam si dáváme jídlo, pivko a celkem brzo jdeme spát. Toto město rozhodně na svých cestách vynechte - i v LP dostalo pověstnou nulu. Pro nás je ale výchozím bodem do El Tajínu, kam pojedem zítra.

21. ledna - ráno se jdeme nasnídat do posledního patra našeho hotelu, s tím, že se docela těším na snídani na terase. Bohužel je zavřená - škoda. Dávám si opět hot cakes s marmeládou a navrch smažený vajíčka a la mexicana. Hodně posilněni vyrážíme na cestu do El Tajínu. Je to z Poza Rici cca 30 km, celkem dobře značené, takže ani nebloudíme a dopoledne už jsem v těchto nádherných ruinách. El Tajín jsem více popsal v jiné podstránce, neodpustím si ale nenapsat znovu - je to nádhera. Ruiny jsou situovány v deštném pralese, kde slyšíte z okolních lesů vřeštit bůh ví jakou zvěř. Po ránu v ruinách nikdo krom nás, pár malých skupinek turistů (3-4 lidé) a dvou starých prodavaček pomerančů nebyl. V poklidném vánku a pařícím sluníčku si park prohlížíme. Před vstupem nás odchytnul jeden z létajících mužů a upozornil nás na jejich vystoupení, které dělají dvakrát za den. První od 12ti, druhé od dvou hodin. Prohlídka se nám ale protahuje, stíháme tedy až druhé představení od dvou. Pro mně je to už třetí představení, které jsem viděl (první před Antropologickým muzeem v Mexico City a druhé v Xcaretu při večerním představení). Můžu říct, že mne vystoupení opět velmi nadchlo a určitě to za ten drobák stojí. Dobu před představením jsme si krátili chutným obědem v návštěvnickém centru a bloumáním a nakupováním suvenýrů na tržišti před vchodem. Po vystoupení vyrážíme dál a naším cílem je Mexický záliv, konkrétně městečko Tecolutla. Toto malé městečko zažívá chvíle své slávy vždy v dobách jakéhokoliv Mexického volna. ať už o vánocích, či velikonocích nebo prázdninách, kdy údajně praská ve švech. My jsme zde tzv. po sezóně. Městečko je poloprázdné, má to výhodu v cenách hotelu, kde platíme asi 50,- Kč za osobu na noc za v LP vychválený nenáročný Hotel Oasis. V podvečerním sluníčku se jdeme ještě koupat, ale jediný Péťa našel dostatek odvahy do vody vlézt, já jsem si nenamočil kolena a Míru začali štípat komáři, tak radši zůstal v hotelu. Kocháme se asi půl hodiny krásným svěžím větříkem a pozorujeme opodál hrající se děti. Večer vyrážíme autem do města na večeři, nakonec ale volíme celkem nedaleko umístěnou hospodu u číšníka bez pěti zubů. Tento starší ale moc ochotný pán si nás během chvilky svou dobrosrdečností získává. Ostatně tolik velkých piv už tu dlouho nikdo nevypil. Potkáváme zde i partu komunistů, takových idealistů - bláznů. Jednoho místního ochánce želv a druhého redaktora místního rádia. Pijeme s nimi dlouho do noci a nakonec s námi natočí i krátký příspěvek do rádia, kde alespoň v češtině varuji před hrozbou komunismu. V paměti mi utkvěla ještě jedna příhoda. Péťovi, kterému tak chutnala Margarita, náš hodný bezpětizubák přišel dolít něco čirého do jeho kelímku. Já už trochu podnapit jsem v domění, že se jedná o vodu tomu svolil a až při dolití cca 2dcl jsem si všimnul, že na boku je nakreslen agáve... Péťova Margarita se stala skoro nepoživatelnou, ráno se o jejím vypití mohl na záchodě sám přesvědčit a trošku zpitovat svědomí.

22. ledna -