92 dní v Mexiku

Na této stránce budu publikovat všechny podstatné veci, které se nám přihodí v zemi Mexické.

22. září 2009 - Den D přišel a my ráno vyrazili na letiště. Letěli jsme linkou Lufthansy hned v šest ráno z Prahy do Frankfurtu a tam měli celých 7 hodin na to, chytat lelky nebo koukat do blba. Naštěstí to docela uteklo a těch lelků jsme ani tolik nenachytali a k našemu GATE B23 přistavili krásný naleštění Boeing 747. Bohužel letadlo bylo krásné jen z venčí a uvnitř mu například úplně chyběla konzolka pro klimatizaci – což mě stálo pořádnej kašel :-( No tak jsme se nalodili na tenhle postarší parník a vzlétli. Tento jeden z nejnebezpečnějších manévrů, zvádl pilot na jedničku a už jsme si to v 11 kilometrech mašírovali směrem na Luxemburg, Paris a šup nad Atlantik, kde jsme zůstali asi 8 hodin až nad Floridu, kterou jsme šmikli někde nad Orlandem a vypadli z ní nad Tampou. Těsně před Floridou nás potkala super bouřka, kterou jsme si náramně užili – pilot letěl slalom mezi bouřkovými mraky v 11 kilometrech!!!! a turbulence byly asi 20ti minutové, v 11 km letět ve tmě, fuj tajbl už snad nikdy více. Přelet Mexického zálivu byl úplně v pohodě a asi 10 minut před plánovaným příletem jsme dosedli v Ciudad de Mexíco na mokrou plochu. Po asi 20 minutovém popojíždění jsme ukotvili ke stojánku, aby nám pilot asi po deseti minutách řekl, že se kluci, co ho táhli spletli a musíme k jinému stojánku, tak jsme ještě asi 15 minut couvali a pak se zase připojovali ke stojánku číslo 2 J prostě Mexíco nezklamalo .. Imigration asi 2,3 minuty a zase 180 dní pobytu – nechápu, proč se na netu stále píše, že máme bezvízový styk na dobu nepřesahujících 90 dnů ... Další oříšek bylo čekání na kufr, kde Zuzky přijel jeden z prvních ten můj, už skoro oplakanej si to po pásu štrádoval jako jeden z posledních. No tak jsme vydali vstříc poslední překážce, skenování zavazadel na celnici a zmáčknutí červenému knoflíku, kde nám naštěstí blikla zelená a mohli jsme konečně vyrzit za Irmou a Fernandem, kteří nás čekali za dveřmi a celou dobu při každém otevření automatických dveří pozorovali ...

Cesta do našeho Mexického domova byla v pohodě, i přes večerní zácpu jsme to zvádli za cca 50 minut a po krátkém přivítání a malé večeři šli hned spát.

23. září 2009 - Ráno jsme dospávali spánkový deficit a vstávali v cca 9 místního času (16 CET) a dali se do vybalování a povídání s Fernandem. Po snídani jsem zapojil PC a chvilku čučeli na net co že to u nás zase pan dokonalej Paroubek předvádí (může ho snad po tom co teď předvedl ještě vůbec někdo volit???) a byli rádi, že jsme v zemi zkorumpovaného Mexika. Ve dvanáct jsme vyrazili pro holky do školy. Tady v Mexiku se musí děti vyzvedávat, je to prevence kvůli nebezpečí, které tady číhá a španělsky řečeno „en México son muchos gentes peligrósos“ nebo-li v Mexiku je mnoho lidí nebezpečných. Tak jsme doprovodili děti domů a já úplným vysílením padnul a spal až do dalšího dne ...

24. září 2009 - kupodivu se budíme již v šest, ale o to je pak ten den delší. Časový posun začínáme zvádat čím dál lépe, tak snad se zadaří a konečně budu spát normálně. Dneska si dáváme za úkol konečně trošku hnout se školou, abysme měli z našich úkolů už alespoň nějaký za sebou. Ráno ale Irma je nemocná a musí do školy (pracuje jako ředitelka ZŠ) zorganizovat povinnosti - a to tady v Mexiku není lehký úkol. Tak jí jede Zuzka pomáhat. Já zatím brouzdám net a hledám Escuelos de Idiomas para extranjeros, což se jeví jako vážný problém - extranjeros, nebo-li cizinci tady prostě nejsou. Jediným řešením se začínají zdát soukromé hodiny. Našli jsme si ale přeci jen nějaké školy, které zítra navštívíme. V poledne jdeme pro holky do školy a odpoledne zahajujeme splňování úkolu číslo jedna - založit bankovní účet. Vyměnit peníze ve městě se jeví, jako velký problém, obzvlášť když chceme měnit celou částku na auto a je to dost peněz. Nakonec jediné možné a pro nás výhodné řešení je založit účet a převést ve výhodném kurzu (19,52 Pesos / €) peníze na něj. Problém nastává, když úředník zjistí, že jsme extranjeros a nemáme Mexický pas. Nezná řešení, jak nám účet založit, naštěstí tady ale máme kamarády a ty to a nás udělají a napíšou na nás siponobilní práva. Nikdy jsem nezjišťoval, jak je to v ČR, ale snad není problém účet založit pro cizince žijící u nás. Dálé trávíme čas nakupováním v supermarketu americké provenience Wallmarkt, ceny jsou pro nás více než příjemné.

25. září 2009 - spánek je čím dál lepší. Dnes po vydatné snídani vyrážíme do města, konečně najít školu. Prvně jdeme najivně do Berlitz. Škola moc pěkná, což ale v Mexiku znamená jen jedno - drahá. Po pohovoru s ředitelem nám sděluje cenu za jednoho 66,000 Pesos, což při kurzu cca 1,30 Kč za Pesos je pro nás nepřijatelné. Sdělujeme, že si to rozmyslíme a vyrážíme jinam. Problém je, že není skoro kam. Jedeme tedy asi 60 kilometrů do sousední vesnice (nepoznáte rozdíl jestli jste ještě v Ciudad de Mexíco, nebo už mimo). Jedeme je silné slovo, pokud tedy nenazýváte jízdou posunování, poskakování, ploužení 10 až 20 km/hod. Naštěstí se ukáže příčina našeho přískoku, malá nehoda ( - první co jsem v Mexiku viděl, ostatní byly smrtelné). Cestou se stavujeme v agenture na prodej aut (něco jako u nás autobazar) a pokukujeme co že to bude ten náš kočár, nakonec máme tři favority - Seat Cordoba, Ford EcoSport (2x). Dorážíme do další školy - opět nemají cizince, proto jedině privátní lekce za cenu cca 315 pesos za hodinu. Proti 880 u Berlitz posun, ale zdaleka zatím nejsme v našem Budgetu. Odpoledne si jedeme spravit chuť do místního Outletu - Punte Norde. Ceny pro nás nádherné - Levis 501 cca 400 pesos, adidas boty od 200 Pesos - ty které u nás pořídíte kolem 3000 Kč, tady jsou tak za slabou polovinu, ostatní tuším u nás nikdy ani neuvidíte. Lacoste triko tady stojí od 500 do 1200 Pesos (ale nemám srovnání, páč jsme si žádné v Čr nekoupili, ale dal bych ruku do ohně, že za 1600 Kč ho u nás nepořídíte). Jíme ve fast foodu (něco jako Nový Smíchov s cenami ale jak z nějaké nádražky - McDonalds = BigMac + Coca Cola ...35 Pesos, já volím, společně s dětmi, pizzu Mexicanu (con jalapeños) pro 4 lidi se 4 nápoji (nebo-li resferscos) a hranolky za 200 Pesos ... Večer Zuzka vaří Italské jídlo - špagety s kuřecím masem a tomatovou omáčkou, podávané s rajčatovým salátem a máme malou fiestu s dalšími mexickými přáteli, kde sedíme skoro do půlnoci (7 ráno našeho času) a pijeme, na Mexiko netradičně, víno (tinto - červené).

26. září 2009 - dnešek si vyhrazujeme na nákup auta, abychom alespoň jednu z věcí měli z krku. Vyrážíme tedy dopoledne do víru velkoměsta s tím, že se chceme vrátit s autem. První zastávkou je autosalón VW, kde chceme koupit nějakou roční předváděčku, za našich původně pláovaných 70tis pesos. Neměli. Druhou zastávkou je trh s auty ve čtvrti co se nazývá Roma. Zde se na ploše několika fotbalových hřišt, tísní několik stovek aut, kolem kterých pobíhají leštiči, čili jejich prodavači. Je zde vidět velké množství i kvalita - značky VW, Dodge, Chrysler, Chevrolet, Ford ... Prvním autem co nás zaujal byl VW Jetta ročník 2005, za který jeho majitel chtěl 89tisíc - auto bylo celkem slušně vybavené, když jsem ho chtěl ale nastartovat chvilku stávkovalo, navíc se mi nezdálo, že by v Mexiku někdo za 4 roky najel jen 58tisíc km, tak jdeme hledat dál. Další vážnější kandidát byl Seat Cordóba z roku 2004 vybavený ale snad vším co Seatr do aut dává, včetně sedaček z kůže. Cena 80tisíc Pesos je pro nás ale vzhledem k pětiletému stáří moc vysoká a na naše naléhání, že dáme 70tisíc nikdo nereaguje. Za cca 20 metrů dál si všímáme další Cordóby, u které je asi 5 lidí a probíhá tu živá diskuze. Připojujeme se a zjišťujeme, že se jedná o 2 roky starý vůz s plnou výbavou (kromě kůže a climatronicu) a má najeto jen 28tisíc - vše zdokumentováno v servisní knížce. Majitel firma z USA měla vůz pro svého ředitele. Po asi 5 minutách diskuze se rozhodujeme auto koupit. Mexická rodina před námi, ho chce ale také - pro nás naštěstí, ale chce platit šekem a to se prodejci nelíbí, přicházíme tedy na řadu my. Plaríme zálohu 4000 Pesos a auto za 95tisíc kupujeme. Tedy podepisujeme smlouvu, že do pondělí doplatíme zbytek a pak si auto odvezeme. Vracíme se tedy s prázdnou, ale s pocitem, že tato věc je vyřízená. Večer jdeme na návštěvu ke kamarádovi s flaškou tequily. Nakonec pijeme flašky dvě a jsme celkem příjemně naladěny.

27. září 2009 - dnes je pro mě den B - od rána mám kašel a horečku, tak raději se převaluji v posteli a surfuji na netu. Zuzka ráo vyráží fandit naší Mexické sestřičce Lupitce na fotbalový zápas, který ale bohužel její tým prohrává 10:0 ... :-( Poté se vydávají spravit chuť na pouť - je zde zrovna velká fiesta založení místní čtrvti. Do teď za oknem (je cca 22 hodin mexického času) bochají rachejtle ...

28. září 2009 - v ČR se dnes slaví svátek, tady ho budeme slavit ve středu, kdy je výročí založení této čtvrti. Na to se nejvíce těší děti, protože budou mít kolotoče jen za 5 pesos. Dneska se nám povedli dvě věci za seznamu - máme školu, sice problém s malým množstvím cizinců co tady studují trvá, ale sehnali jsme rozumný kompormis a budeme mít každý soukromého lektora - face to face, což bude snad ku prospěchu a hlavně rychlosti učení. Škola je moc krásná a posazená do asi nekrásnější čtvrtě Ciudad de México, kterou jsme navštívili – Satelite. Druhá věc co se nám snad povedla byl nákup auta. Nakonec všechno proběhlo podle plánu a odvezli jsme si zánovního Seata Córdobu (co jsem si všimnul až dneska má dokonce elektricky otevírané střešní okno J ). Dneska tu bylo krásně a podle teploměru v autě bylo kolem 28°C. Bylo i celkem azúro. Chvilku jsme přemýšleli, že pojedem do Acapulca, máme školu až od pondělí (05.10,2009), nakonec ale zůstáváme tady. Jinak na autíčko jsme sehnali i garáž. Babička od našich kamarádů má dům, spíše takovej malej činžák a má ve dvorku ještě místo, tak nám ho ráda nechala. Tak dobrou noc skoro do Českého rána z Mexiko City.

29. září 2009 – v Ciudad de Mexico je slunečné počasí a celkem azúro – při přejezdu mostu byl v dálce vidět přicházející smog. Město mě každý den překvapuje další a další ulicí a čtvrtí. Město je tak velké, že když jedete 100 km stále po nějakých mostech, nájezdech, ulicích, míjíte stále další stovky a tisíce aut a nepřichází cesta z města (nutno ale podotknout, že město je pupeční šnůrou spojeno s Estado de Mexico, což je federální stát obklopujícící Districto Federál – neboli Ciudad de México). Pomalu si ale začínám alespoň skládat puzzle z naší čtvrti. Alespoň teď trefím do supermarketu, pro benzín a na dálnici co směřuje směrem na sever z města. Kdy a kde z něj ale vyjede nevím, tak daleko jsme se ještě nedostali, i když výlet na sever plánujeme také. Ostatně velikost města okusíte už jen příletem, pokud se k nám chytáte na návštěvu. Dneska si ostrý provoz okusila i Zuzka a nutno říct, že obstála na výbornou. To co tady Evropanům většinou dělá problémy je ale – TOPAS – neboli u nás zpomalovací práh. Co u nás má na výšku cca 10 cm, tady může dosahovat až 30 a možná více a najet na něj se musí skoro stejně tak rychle, jako u nás když najíždíte na chodník. Co je u topasů nejhorší je jejich nenadálost. Nejsou většinou nijak značeny. Další velikej průser tohoto velkoměsta jsou obecně silnice. Občas se objevují díry v průměru kolem metru a více a hlavně hloubky půl metru a více. Tudíž trefit jí by znamenalo pro pneumatiku a možná i nápravu jistou smrt. Tyto překvápka opět neobsahují žádnou informační ceduli o jejich nenadálém zjevení, ale už alespoň v našem okolí je začínáme objevovat a seznamovat se. Naštěstí jen pohledem. Také se chci alespoň jednou větou zmínit o Fiestě, která zde už pár dní je. Dneska, když jsme byli pro holky ve škole, jsme zažili něco nevídaného – děti se vyřítily z brány, okamžitě naházely tašky k čekajícím rodičům, chůvám a kamarádům a vrhly se na kolotoče, kde se v tu ránu začaly tvořit fronty na 10 minut )*. Nutností jízdy po Mexiku je být zamknutý. Naštěstí ještě jsme nezažili, proč nám to stále připomínají, ale naše autíčko se ihned po rozjetí zamyká samo. Tak alespoň na to nezapomeneme. Zítra si dávám hlavní úkol pojistit naše auto (tuším, že to bude na celý den…).

)* Mexičani jsou národem předbíhačů, 10ti minutová fronta je srovnatelná s naší hodinovou zácpou. Oni dokáží neorganizovaně zorganizovat chaos a celou situaci vyřešit pro dobro všech – příklad: ráno jedeme po silnici o 3 jízdních pruzích, kde ve dvou řadách parkují u kraje auta (většinou náklaďaci, kteří vykládají zboží) a hned vedle nich se pohotově udělají nové 4!!! pruhy, mezi kterými ještě poletují prodavači všeho možného i nemožného (většinou vody, losů a čističi oken).

30. září 2009 - ráno jsem měl rýmu jako trám, takže jsem raději zalehnul do postele a celej den proflákal :-( nemůžu kvůli tomu ani nic pořádně dělat ... ach jo, bych to letadlo nakopal do pr... Jak může společnost jako Lufthansa nasadit na skoro svůj nejdelší let (delší už létá jen Buenos Aires) nasadit takovej křáp co nemá štělování vzduchu :-( nejraději bych je zažaloval, protože mi to zkazilo už skoro tejden času tady ....

1. října 2009 - rýma mírně ustupuje, kašel to snad už vzdal úplně, tak snad jen aby mi už neteklo samovolně z nosu a nepálilo mě oko, jako bych si ho vystříkal slzákem a bude mi fajn .... dnešní den bude dalším co asi nevylezu raději z postele a budu se potit ... ach jo :-(

2. října 2009 - dneska už to dál nešlo, ráno my ještě nebylo dobře a to jsem si řekl, okolo mně si to taky řekli, že je nejvyšší čas navštívit pana doktora. Přeci jenom fluentia není úplná blbost, tak doktor koukne a uvidí. Jeli jsme tedy autem asi 10 minut do centra Col. San Miguel de Chalma a na doporučení našich amigos mexicanos navštívil jsem zdravotnické zařízení Hospital para mujeres :-) Ty z vás co si to umí přeložit nesmí vyvést název z omylu. Jedná se o nemocnici pro ženy, ale má i ambulanci pro muže (para hombres). Po asi půl hodině čekání se mě ujal doktor, který byl unešen z našeho původu a to že jsme si našli právě jeho. Změřili mi tlak, zvážili si mě, změřili si mě a asi 10 minut poslouchal z různých stran tím udělátkem co zesiluje a pak napsal recepis. Celé zařízení na mě nepůsobilo vůbec zdravotně, spíše rodině. Moderně zařízené čekárny s LCD (104cm) na stěnách a všude čisto a klid. Za to všechno (nazývají to konzultace) jsem zaplatil 200 Pesos (čili cca 260 Kč) a šel si domu lehnout. Nikdo tady v Mexiku nezpochybňuje poplatky a musím říct, doktorů si tu velice váží a nikoho by ani nenapadlo, že by k doktorovi chodili zadarmo... A to jsme v rozvojové středoamerické zemi :-), kde náš průměrný plat by tady chtěl brát kdekdo ...

3. října 2009 - tak v sobotu se nic převratného nestalo, já jsem se pomalu kurýroval a večer jsme čučeli na bednu, ale podržte se - nejprve na Jak vytrhnout velrybě stoličku (Zuzka byla tak hodná a simultárně tlumočila Fernandovi, který jako jediný projevil zájem o českou kinematografii), poté už španělsky na Parfém (nevím jak se to jmenuje v ČR, ale je to ten film co je o tom podivínovi co má vyvinutý čuch...). Na tomhle filmu bylo zajímavé také to, že byl koupen na trhu za 10 pesos, což je v přepočtu nějakých krásných 13 Kč. Vůbec DVD a CD jsou tu levnější než u nás ... ale nesmíte moc koukat na kvalitu :-)

4. října 2009 - neděle byla o poznání zajímavější, za prvé jsme jeli naším autíčkem shánět dárek pro slečnu od Fernanda chica a to nejen nějaký, ale hned tanga a do malé prodejny se nás nahrnulo asi šest a všichni mu radili, tqk z toho nebyl moc štastnej, za druhé jsme jeli zkoušet cestu do a ze školy, abychom se jí naučili nazpaměť, protože něco mi (nám) říká, že zabloudit v Mexiko City není to co bychom rádi - cesta je naštěstí ale až na závěr docela jednoduchá, tak doufám, že se jí rychle naučíme :-) Večer jsme si opět dali posezení u bedny, tentokrát s filmem Emperio del Lobos, což je film, který jsem viděl i v ČR a v hlavní roli hraje Jean Reno. Odpoledne, jsem ještě zapomněl, jsme byli na trhu opět koupit pár filmů a cd do auta, které bohužel nepřijímá mp3, i když se jedná o originál seat rádio, ale na něčem asi ušetřit chtěli. Takže jsme za 80 pesos koupili 8 cd a dvd. A u filmu s Renem jsem usnul ....

5. října 2009 - dnešek je pro nás den D, jako se prvňáček těší do školy na svůj první den, my se také moc těšili. Nakonec jsme ráno přes zmatek v bance, kde se otevírá v 9, ale začíná pracovat od půl desáté, jen tak tak trošku se zpožděním dorazili do školy na desátou (v cca 10.15), zaplatili školné a hurá do třídy na vyučování. No první dojmy jsou skvělé, i přesto, že já skoro ničemu nerozumím, utěšuji se ale tím, že bude lépe :-) Máme 3 hodiny každý den, tak se to do té hlavy něco snad musí dostat :-) Navíc se chci teď učit ještě tady doma, abych dohnal slovní zásobu, kterou mám jak malé ale fakt úplně malé děcko :-) A co víc, odpoledne jsme trefili zpátky domů!!

6.října 2009 - tak a máme za sebou další den školy. Dnešek už byl o trošku lepší než včerejšek a to i proto, že jsem celý večer dostával naloženo španělštinou od paní domu Irmy, takže jsem druhý den byl připraven a mohl jsem i občas na něco odpovědět. Hodina face to face má své výhody, ale je to děsně náročný hlavně psychicky to vydržet, tolika času... Je pravda, že naše výuka probíhá v rytmu 1,5 hodiny pauza 15 minut a zase 1,5 hodiny, tak to zase tak strašný není, ale pro mě je :-) Odpoledne jsme navštívili supermarket a nakoupili pár drobností a trošku sladnkého pro děcka, což jim udělalo strašnou radost :-) Večer opět nalévárna od Irmy, tentokrát jsem u toho skoro usnul, protže mě to fakt nějak zmohlo :-) Ale už umím pojmenovat jednotlivé místnosti v domě a znám i některé jeho části ... tak snad se tu špáninu nějak naučím :-)

7. října 2009 - hodina špániny probíhala v klidu, umím se už zeptat na cestu a zeptat se co by se někomu líbilo jako dárek, umím popsat obličeje a říct si o něco k jídlu :-) Cesta do školy nám trvá cca 40 minut a to jedeme celkem svižně... Zatím jsme měli docela i kliku na parkování, když pokaždé bylo volno hned před školou. Dneska odpoledne se nám nějak nechtělo domů, tak jsme se zajeli podívat do outletu, protože jsem si chtěl koupit tepláky.. Ten outlet to je něco pro Zuzku :-) muchas, muchas cosas muy baratas y además muy bonitas ... Nevim jak si zvyknu na nákupy v Čechách, když tady je to skoro zadarmo ... Počasí nám tu zatím přeje, páč je stále slunečno a poměrně vedro, nato že jsme 2500 m.n.m. je tu přes den kolem 30°C a na sluníčku na tričko a kraťasy. Škoda, že tu není moře, večer bych se jel ještě vykoupat ... ale počkám si do Acapulca, tam si toho snad užiju až až... Chceme tam jet někdy v říjnu na víkend, tak se moc těším. Tak přeji krásnou dobrou noc do ČR a z Estado de Mexico přeji šťastné sny!!

8. října 2009 - dnesk opět od rána nalejvárna español a pak návštěva komerční zóny, kde jsme se poprvé naštvaly - bankomat nám vydal třetinu peněz co měl!!! tak jsme to asi hodinu řešili, bohužel neúspěšně - takže nás okradl o cca 2000,- Kč = sviněěěěěěěě!!! naštěstí mě to už přešlo ale v tu chvíli bych ho klidně asi i rozkopal, dokonce i ten pán z ochranky toho centra co nám to pomáhal řešit do něj parkrát bouchnul a snažil se z něj ty peníze vypáčit, ale bezúspěšně :-( poučení pro nás - již NIKDY v Mexiku nepoužiji bankomat mimo zeď a mimo banku! V pondělí to jdeme reklamovat do naší banky, tak uvidiíme jak dopadnem, ale teď už by to bylo jen plus, kdyby jsme něco dostali, s penězma už jsem se rozloučil ... tak jsem nasranej si šel zlepšit náladu a koupil si tričko v Lacoste (stojí tady asi 900, u nás jsem koukal od 2.000...) :-) odpoledne jsme si dali BigMac za 60 Kč menu, tak postupně těch 2000 dostaneme na slevách zpátky :-) ach jo ... cestou zpět jsme se stavili nakoupit pár věcí na zítřejší narozeniny Zuzky a objevili kmoutek s dvd (originál od 30 Kč) a nakoupili pár filmů, jakožto studijní materiál a večer si hned jeden pustili - Mama Mía :-)

9. října 2009 - hoy son compleaños de Susi!!! ráno jí tedy jako první ještě v posteli přeju vše nej ... s Fernandem jsem domluvenej v rámci překvapení, že dárek koupí za mně, tak na ten si musí Zuzka počkat až do večera ... jedeme tedy do školy, na to že je pátek jsme tam asi za 35 minut a přicházíme opět asi o 5 minut později ... ale naše profesorky jsou moc milý a nakonci dne nám to nastavují :-) dneska jsem strašně línej, vůbec mě to neba, děláme vaření a je to spousta nových slovíček, tak mám z toho hlavu jak balón ... :-( odpoledne jedeme koupit ještě pár drobností do supermarketu a večer se pak chystá fiesta (fotky dám do fotogalerie - jsou i na facebooku). Dnešní narozky oslavíme grilováním masa, kaktusu a kukuřice - na oslavu přicházejí další kamarádi a až na nepřízeň počasí (dvakrát sprchne jako když na vás vylejou vanu) je vše super ... nakonec i venku jíme (v tom vedru to schne daleko rychleji) a jako poslední chod přijde na řadu dort, i s foukáním svíček, takže všechno jak má být :-) já odpadám asi kolem půlnoci s vědomím, že zítra vstáváme už v 5:30 ...

10. října 2009 - dnes jedeme na výlet, ano s cetovní kanceláří. Riskli jsme to, i když už dobře známe organizační schopnosti mexičanů ... :-) Ráno se budíme v cca 5:00, z postele jsme vytaženi v 5:25 boucháním na dveře a zoufalým voláním našich jmen ... v 5:40 jsme ready a čekáme na objednané TAXI, které tu už mělo být a přijíždí vítězoslavně v 6:00, kdy jsme už měli být na stanovišti - mexičani jsou ale obecně velmi nedochvilní, tudíž náš příjezd na místo v 6:15 je ještě velmi brzký ... platíme za 15 minutovou jízdu cca 40 Kč a jdeme si stoupnout do fronty za ty, co jsou dochvilnější než my :-) za námi se ale zachvíli tvoří větší a větší fronta a dokonce dorazily i autobusy (celkem nás jede cca 100, tak proto 3 autobusy). Zájezd je do mětečka Valle de Bravo, což je městečko cca 80 km jihozápadně od města Toluca a cca 200 km od našeho Mexického domova ... Nějak nastupujeme, neorganizovaně, do autobusů a nakonec se daří zaplnit ten náš do posledního místa.. Na každého čeká na sedačce snídaně (sendvič a pitíčko s brčkem - Zuzka pak důvěrně poznala obsah i na své do té doby sněhobílé bundě...) a vyrážíme vstříd ranní zácpě a dvousetkilometrové cestě. Za cca hodinu se prokoušeme na dálnici z města a pak už je to poměrně rychlé - do Toluci dorážíme za cca hodinku a pak jsme asi za hodinu v městečku Valle de Bravo. Město celé do 40. let dvacátého století bylo malou horskou vískou, což změnil projekt vodní elektrárny a přehrady, která v údolí byla vybudována. Od té doby město přitahuje zbohatlíky z města, kteří vystavěli na pobřeží jezera honosné sídla a dali městečku nový, úplně jiný a nový ráz. Dnes je to místo kam míří spousty lidí za zábavou a sportem. Jak sportovní využití můžete podniknout cestu na rogalu,  popřípadě padáku ... Pro ty línější je připravena projížďka po jezeru lodí s následným obědem v pevně zakotvené restauraci na pobřeží. Za návštěvu rozhodně také stojí centrum města s místní tržnicí... Nedaleko centra podnikáme výlet k vodopádům a říčce, která se vléva do zmiňovaného jezera. Celý den se i kvůli nádhernému počasí moc vydařil a v pořádku dorážíme asi v deset večer do Mexico City. [www.valledebravo.gob.mx]

11. - 16. října 2009 - stalo se toho hodně. Všechno začalo v neděli při snídani, kde všichni byli smutný a jeden člen naší mexické rodiny chyběl. Po snídani,m kdy si děti šly hrát nebo se učit nám to Irma řekla - Fernadno odchází. Definitivně jsem se rozhodla ho vyhodit. První moje reakce byla dost rozpačitá, mají přeci jen pět dětí a ty nejmenší dvojčátka ještě nemají úplně rozum všechno to pobrat. V duchu jsem se Fernanda zastával, v duchu jsem byl na jeho straně a přál si ať se všechno změní. Neděle byla dost hustá a atmosféra by se dala klidně nakrájet jako kus salámu, časté bitky dětí a řev jen umocňovaly už tak dost nepřijemné prostředí.... Ráno mi Zuzka řekla další věc, proč musel Fernando opustit dům - zkoušel něco na ní, jen řeči, ale i tak jsem to dost nechápal, jak to může táta a hlava rodiny udělat. Postupně jsem ale začal rozplétat provazec, který byl už léta prohnilý a bez sebemenší snahy se udržet. Pokus o nějaké sblížení k Zuzce byl jen poslední a tou pomyslnou kapkou vyhazovu člověka, kterého jsem měl moc rád a myslel jsem že ho znám. Připadali jsem si tady jako v nějaké laciné a ne moc dobře natočené telenovele, někde, kde nemáme být. V pondělí nám začal pracovní týden vyprovoděním dětí do školy a pak už jen škola a učení - tento týden byl současně i zkouškový. V pátek jsme psali test. Celý týden se nesl ve znamení toho co se stalo v neděli. Do dnes se o tom mluví, každý den se to připomíná a řeší. Není ani divu, ale můj mozek to stále nepobírá ... Přes tuto zlou vzpomínku se tento týden nic zásadního jiného nepřihodilo, test jsme nakonec napsali s tím, že já si ověřil, že moje špánina začíná mít pomaličku alespoň nějaké obrysy a není jen snůška pár slov, které dohromady nedávají smysl. Umím už vytvořit rozkazující způsob, umím tvořit průběhový čas :-) Zuzka je se svou profesorkou také nadmíru spokojená a těšíme se docela na pokmračování dalšího levelu, já bohužel už s jinou profesorkou (téhle jsem už alespoň začal rozumět :-). Počasí nás tady trápí příjemnými teplotami okolo 25 až 30°C, což podle zpráv z domova je o celých 20 až 25° vice než je v Josefodole a máme tady o cca 40 až 50 cm méně sněhu :-) Tak přeji příjemnou dobrou noc do zasněžené České republiky z vyhřátého Ciudad de México.

17. října 2009 (sobota) - sobota začíná chutnou snídání, scházíme se všichni u jednoho stolu a plánujeme co budeme dělat. Vítězně z toho vychází návštěva centra Ciudad de México, vzhledem k potřebě koupi brýlí pro Zuzku (z čoček jí večer bolí oči a potřebují ci odpočinout). Vyrážíme tedy o proti plánu se zpořděním 2 hodin v 13.18 naší cordobou. Nutno podotknou, že v Mexiku není žáné pravidlo silničního provozu, které by definovalo počet osob možno jedoucích v jednom autě, tak nás do auta usedá 6 (z toho ale 3 děti). Jediný problém nastává při přejíždění topez(ů)-zpomalovacích hrbů, kde musím najíždět pomalu, abychom si pokadé neškrtli podvozkem. Po cca 30 minutách v hustém provozu (hlavní silnice v DF mají 6 až 8 jízdích pruhů) dorážíme na parkoviště u archeologické zóny Tres Culturas, kde parkujeme vždy a dále pokračujeme 3 zastávky trolejbusem až k Torre Latinoamericano, kde začínáme svou pouť po městě. Asi 20 minut hledáme ulici ve které prodávají brýle, kterou Irma věděla na tuty kde je, ale zrovna si nemohla vzpomenout :-) Přicházíme do značkové prodejny, která má název BRUNO (nic společného ale se stejnojmeným rakouským homosexuálem podle mě nemá). Prodávají zde značkové brýle značek Hugo Boss, EmporioArmani, Lacoste apod. za částky, které by v Čr nestačily ani na zakopení těch nejlevnějších skel ... Pro orientaci brýle EmporioArmani model 2010 včetně ztmavovacích skel stojí 3.800,- Pesos (cca 190€) a nejlevnější, ale velmi vkusné a elegantní brýle od firmy Diesel cca 1.700,- Pesos (85€). Dnes zrovna navíc Bruno slaví narozeniny, koná se zde párty, každý dostane kousek dortu a občerstvení a slevu na zakoupené zboží. Přístup prodejce k zákazníkovi se nedá s Čr vůbec srovnat, i když já mám jen zkušenost z jedné optiky na Smíchově, kde byli velmi milý a zdvořilý, ovšem cenově někde úplně jinde. Za moje jedny brýle v Čr jsem tady mohl mít 5 kusů, od značek, na které jsem se na Smíchově raději ani nekoukal. Po objednávce a ujištění, že brýle budou do večera hotové (v Čr jsem čekal vždy minimálně týden), jdeme pro mě neplánovaně navštívit místní park  - Bosque de Chapultepec a to jeho část, kde jsou v DF poutě, nebo-li tzv. La Fería :-) Při cestě do parku, my děti řekly, že to ony naplánované rozhodně měly, takže jsem vědel odkud vítr vane. Vstupné do místní fučíkarny bylo 100 Pesos (5 Euro) a v ceně bylo použití více než 90% atrakcí. Mimo jiné zde nechybí horská dráha alá krok za krokem, či její sestřička zvaná Montaña Imnfinitivo, kterou bych doporučil jen těm nejodvážnějším... My volíme starší dámu Montaña Ruso, která dle vizuální prohlídky jen tak tak prošla v mém úsudku na ní vyrazit. To se také potvrdilo při dosednutí do vozíku a rozjetí, kdy celá kontrukce tajemně vrzala a né nadarmo jsem se tedy celou cestu bál. Po vystoupání, které se dá přirovnat jízdě vláčkem do Kořenova následoval strmý, volný pád a pak už jen samá zatáčka a jízda nahoru a dolů a konečně konec ... neodvážil jsem se zážitek zopakovat... Další atrakcí, na kterou jsme se odhodlali, byla věž, na kterou vás v sedě vyvezou a pak pustí bez upozornění dolů. Nastává zvláštní pocit v žaludku, ale moc příjemný... Zuzka s Jessi si to zopakovaly 2x, já pouze jednou s tím, že když jsem šel podruhé (překecal a ujistil jsem Irmu, že infarkt nedostane), začalo pršet, ale nehorázně veliký kapky a to bylo i na pohodové Mexičany moc a atrakci nám před nosem zavřeli (chudáci ty, kteří v době vypouštění rybníka na lidi byli zrovna nahoře a čekali na překvapení pádu). Dalším zpestřením, hlavně pro mě, jako milovníka letadel, bylo pozorovat letadla letící již v nízké letové hladině mířící na přistání na Benito Juarez. V době naší návštěvy tak přistál mimo jiné B777 Air France a B747 KLM (kterým by za necelý měsíc měli přistávat i Jaňule s Péťou). Cestou zpět, již deštivím DF, jsme se stali rukojmím nenažraných taxikářů, který navíc neznal cestu do centra a napočítal nám trojnásobnou než normální cenu. Cestou tam jsme platili 45 Pesos, zpátky 150 - hajzl. Přes to všechno, cesta byla dlouhá asi jako z Čerňáku na Zličín, tudíž i cena 150 Pesos je pro nás přijatelná, Irma o tom mluvila ještě dlouho do noci. Vyzvedli jsme brýle a hurá domů na fiestu (respektive spíše návštěvu).

18. října 2009 - týdení výročí odchodu Fernanda se neslavilo, smutek u dětí trošku opadl, ale stále to bude ještě asi chvilku trvat, zda-li se to ale definitivně spraví neví nikdo. Tento den jsme si vyhradili na úkoly do školy a odpoledne na návštěvu kadeřníka - v našem případě přímo stylisty. Javier stříhá totiž pro jednu mexickou TV, která se jmenuje TV Aztékaz a češe a stříhá tam herce do telenovel a účinkující v pořadech této tv. Volba byla super, co ten dokáže vytvořit, prostě paráda. Takže Zuzka má, pro mně nezvykle, krátké vlasy - moc jí to ale sluší. Já jsem dostal střih moderního šviháka (v mexiku se hodně používá gel, tak jsem zvědavej jak účes bude vypadat bez jeho použití...), Jessi také vymodeloval do tvaru, který ji moc sluší. Za tu všechnu parádu si Javier řekl 100 pesos na osobu, tak jsme mu dali ještě dvacku tuzéra, což zapříčinilo minutovou děkovačku i s oteřením dveří... Zase jsem si říkal, jestli nejsou u nás kadeřníci(e) přeplacení(é) ... Tento den se tedy vcelku vydařil, zakončen byl vydatnou večeří v půl desáté večer v uličním stánku s hamburgrem alá mexico za 25 pesos (kam se hrabe McDonalds...). Včera jsem ještě zapomněl připsat páteční návštěvu kina - to stojí za to :-) Mexičani si totiž zásadně nevypínají mobil, takže během představení několikrát všude možně zvoní a slyšíte jak se někdo vybavuje... No, já už jsem si celkem zvyknul, Zuzka se snaží ještě, alespoň syčením či odkašláváním dávat najevo, že jí to vadí... Jinak fim co jsme viděli (chvilkama s komentářem Mexičanů) se jmenoval Sector Nueve (9) a docela se nám líbíl.

19. října 2009 - zase jsem včera na něco zapomněl. V sobotu na té pouti se ochladilo, ale asi aby to bylo cítit, tak se ochladilo o 15°C na právě patnáct stupňů, což je fakt znát. Navíc s ochlazením ve větru a deště nám všem byla fakt kosa, že jsme klepali zubama. To se nespravilo do dnes, takže jsem ráno šel pro auto v mikině a bundě a ještě bych možná snesl i bundu teplejší... Já jen abyste v tom nebyli tak sami ... Na sluníčku pak odpoledne už ale bylo příjemných 26°C, což už teď ale opět vystřídalo zataženo se zimou... Dnes byl důležitý den ve škole - dostali jsme známky z testu :-) Já jsem prošel s 8,6 body z deseti (jinak je to desetinásobek procentuální hodnoty úspěšnosti testu - tzn. napsal jsem ho na 86% :-), Zuzka má úžasných 9,5 (95%) co přitom, co bere je tedy klobouk dolů.... Já jsem tedy úspěšně absolvoval úroveň A2, která mimo jiné znamená, že bych se měl výborně domluvit v přítomném čase :-) Nastoupil jsem hned dnes na úroveň B1, kde už se mluví i v tom čase minulém... Dostal jsem také novou profesorku, Zuzce zůstala ta stávající, vzhledem k tomu, že pokračuje v úrovni B2. Zuzky test byl v poločase, můj vzhledem k tomu, že jsem naskočil do rozjetého vlaku, ten finální pro A2 a kdyby ho kdokoliv z nás neudělal, znamenalo by to opakování příslušného cyklu ... Moje nová profesorka, je profesorského vzhledu a bude to i težší, dokonce jsem dostal úkol ... :-) Alespoň mě to ale donutí se učit. :-)

20. října 2009 - moje paní profesorka je přísnější, než se zprvu zdálo.... Dává mi domácí úkoly a každou nesprávně vyslovenou frázi či slovíčko musím potupně napsat na tabuli, abych se ho naučil správně. Tak se zadařilo a já se naučil číslovky, šel jsem až tak daleko, že jsem se naučil i řadové :-) Stejný postup teď praktikuji i se slovesama, protože se mi to taky motá ... Kdo by se chtěl zdokonalit ve špánině, může tak činit v záložce španělština na tomto webu, kde se dozví postupně to, co se učím já :-) Zuzka už napsala také notnou dávku, zatím do wordu, ale převedeme to také tam. Dnes jsme se stavili na obědě v Punte Norte. Moje oblíbené místečko, možná proto, že tu přes týden nikdo není a dá se tu krásně najíst... My po minulé zkušenosti v Sixties opět jdeme do hambáče, co chutná asi 10x líp než hambáč od Mecka, pravda je ale dvakrát dražší (poměr cena výkon ale rozhodně převyšuje). Celou siestičku po škole završujeme ve Starbucks kapučínem a mufinem s opravdovou čokoládou ...

21. října 2009 - úkolů přibejvá jak šafránu, musím se začít holt učit. U tabule jsem také nějak moc často... Celé odpoledne tedy drtím minulej čas, a přidávám opáčko číslovek, přeci jenom už je mi trapně, když vyslovim po padesáté špatně šestset ... Ale její fráze Martín, fijate už mi začíná lést na nervy :-) Po škole se jdeme projít do krásného parku hned naproti škole přes dálnici. Dáváme si asi hodinovou procházku s krátkým sezením u fontány co má v sobě vodu jen díky dešti, kterej tady sem tam v noci padá... Park ale ujde a na běhání si myslím, že je cool. Celá čtvrť Satelite je moc krásná, posazená do zeleně a bydlí tu vyšší vrstva. Najdou se tu krásné restaurace, které využíváme na oběd. Ceny jsou plus, spíše trošku mínus stejné jako v Praze. Dneska ale jedeme do Mecka, kde je akce BigMac Menu Medio (něco jako u nás to největší co můžete koupit plus 30% navíc) za 35 Pesos, což je cca 1,75 €, takže vlastně skoro zadara. Kečup a ostastní propiety (jako třeba jalapeños) samo grátis, né jak u nás :-) a také dotankování již tak mega coca kelímku v ceně ... Při večeři jsme se dozvěděli, proč je v Mexiku tolik mladých maminek a také dětí (norma je tu stále tak 3-4 děti na rodinu). Lupitka (jedno z dvojčátek, kterému je 11) nám s klidnou hlavou oznámila to co se učí ve škole, a to že jako antikoncepce se používá kondom a dále antidepresiva... Už vidím chudáka nějakou 15ti, 16ti letou holku, jak mamince doma s klidnou hlavou (bude mít v sobě notnou dávku antidepresiv) oznámí, že i přesto, že brala prášky otěhotněla....

22. října 2009 - teploty se vrací k normálu, tudíž třicítce. Na sluníčku se nedá skoro vydržet, už po ránu bylo kolem 20ti... Ve škole vše při starém, jen frekvence mých opáček u tabule se mírně zmenšuje. Zdá se, že večerní učení nese první ovoce. Šestset zvládám na poprvé, dokonce nemám už problém napsat ani 5,555 :-) takže profesorka je spokojená a jede se dál. U mě je to horší, další látku nějak míň a míň stačím pobrat, večerní opáčko před spaním mě nemine ... Cestou ze školy dnes navštěvujeme italskou restauraci Rafaelo. Moc pěkně zařízená, s moc příjemným personálem a ceny Praha - 20%. Jejich domácí lasagne dostávají od nás jedničku a desertík - čokoládový dortík, ještě podtrženou. Podnik tedy můžeme rozhodně doporučit. Domů přijíždíme až kolem páté. Nechali jsme umýt u supermarketu auto (cena za ruční mytí je 30 Pesos/1,5 €), necháváme pánovi 5 pesos dýžko, za což nám naloží, i přes můj odpor, nákup do kufru :-) Odpolední zácpou se závodním tempem (chytáme ducha Mexičanů) dostáváme domů. Odpoledne stojí ještě za zaznamenání super bouřka typu blesk, hrom, blesk, hrom a samo vylejvání vany na lidi ... Večer ale už v tričku a kraťasech jdu odvést auto do garáže a je mi docela teplo...

23. října 2009 - pátek, ve škole už mě to tradičně neba od dob, kdy jsem navštěvoval základku, nic na tom nezměnil ani čas, takže se cítím ve škole stále stejně. Naštěstí hodina pěkně utíká, vyprávím paní učitelce historii Česka a tak se různě bavíme o Evropě (ona neví vůbec nic). Vysvětlil jsem jí, co byli zač komunisti a že volit je něco jako vypít cyankáli nebo-li kyanid draselný, takže kdyby někdy náhodou šla v Čr k volbám, je rozhodně volit nebude. Odpoledne jsme přijeli domů a začali kout pikle, co že budeme dělat o víkendu. Rýsovala se nám jedna akcička, ale informací bylo po málu. Nakonec jsme se rozhodli, že tu akci bereme a jedeme na severozápad Mexika (cca 250 km - Mexiko je velké jak Evropa, tak abyste si nemysleli, že jsme jeli někam na Baja California). Vyrazili jsme já, Zuzka a Fernando (chico) a cestou naložili Issi a Nestora (naše mexické kámoše). Cesta z města na předměstí trvala cca hodinu (od našeho domu je to asi 15 km). Byl pátek a navíc Mexičanů je podle mě o jednoho míň než číňanů, jenže májí všichni auta... Zácpou jsem se prokousali k první "Caseta do compra". V Mexiku se dálnice platí, ne všude a ne všechny, ale ty důležité vždy. Dálnice směrem na Santiago de Querétaro mezi ně patří, vede až k hranicím USA. První úsek stál 62 Pesos a byl dlouhý cca 80 km. Na další jsme dorazli v zácpě, která se před ní vytvořila (cca 5 km dlouhá) a stál nás 60 Pesos. Už za tmy jsme dorazili ke třetí a zároveň naší dnes poslední, která stála opět 62 Pesos. Dnešní noc jsme strávili u kamarádky Mercedes v jejím krásném domě v městě Celaya.

24. října 2009 - ráno jsme si trošičku přispali, ale jen do půl deváté. Po vydatné snídani jsme vyrazili do městečka San Miguel de Allende. Krásné koloniální město s pozoruhodnou historií můžeme všem milovníkům Mexika jen doporučit. Město je přiměřeně veliké a krásně čisté. Má krásné centrální náměstí s katedrálou a mnoha restauracemi. Žije v něm hodně cizinců, převážně ze Severní Ameriky (USA a Kanada). Město se také může pyšnit tím, že se zde natáčel film Tenkrát v Mexiku s Antonio Banderasem v hlavní roli. Ten si město zamiloval na tolik, že mu daroval vybavení pro dětské hřiště a městu byla také věnována premiéra filmu. Přítomnosti Banderase také patřičně využívá hotel, kde Antonio bydlel a to hlavně ve výši ceny noclehu. Nad městem je nádherná vyhlídka, kde jsme strávili pár desítek minut kocháním se městečka a všudypřítomných kaktusů. Dále jsem pak pokračovali okouzlující cestou horskou krajinou tmavočerných býků a kaktusů až do města Guanajuato, kde jsem chtěli navštívit mega-festival kultury Cervantino. Už při příjezdu do opět krásného města se dalo tušit, že to nebude jen tak. Něco jako když je mega-fesťák v Čr, ale přidejte k počtu návštěvníků nulu (do 17 hodin) a ještě jednu po 17té... Tak jsme jeli nejdřív do muzea mumií. Jestli si někdo chce zvednout žaludek, má jedinečnou šanci. Těch těl mi bylo líto... Muzeum je o historii mumifikace, ale já si spíše všímal osudů lidí, kteří zde byli a věřte nebyly to lehké ani moc krásné příběhy... a nakonec takový člověk skončí, prolezlej červama a vysušenej v muzeu ... No za 50 vyhozených Pesos jsem byl zklamanej. No nastal čas oběda, bylo už skoro 17 hodin a to se tady tak obědvá... :-) Ale jak jsem už psal výše, problém začal s parkováním. To co bylo už předtím neřešitelné se stalo ještě neřešitelnějším :-) Město Guanajuato je celé podtunelováno, tudíž systém křižovatek je řešen pod zemí a přehledně. Klobouk dolů, celé dílo bylo realizováno už někde v dávné minulosti... Nakonec se nám podařilo v jedné zapadlé ulici (když jsem se vyhrabali z podzemí) najít parkoviště, kde bohužel, nebo možná bohudík, měli jen do 20 hodin. Krátká procházka nás přivedla do centra, kde jsme našli první hospodu, kde měli alespoň šest míst a začala hostina. Jo ještě jsem zapomněl dodat - jelo nás šest, což samo tady nikdo neřeší, hlavní je úspora za benzín. Dokonce jsme se několikrát ptali policajtů na cestu a ty nám jí ochotně vysvětlili a nikdo neřekl ani buben, že v zadu sedí evidentně hodně namáčknutý 4 lidi :-) Jinak v Mexiku se na policajty volá POLI nebo ČČ, popřípadě jednáli se o mladíka JOVEN, samo s přídavkem por favor :-) Naše sportovka (restaurace s fůrou obrazovek a plátnem, kde dávali zrovna zápas mexické ligy) nebyla zrovna z těch nejluxusnějších, ale v cenách to moc znát nebylo.. Nakonec jsem si ale vybrali a dalo se to sníst, zkrátka ale jak Ready Kirken - čekal jsem víc. Po zaplacení a nedání dýžka (v Mexiku je běžné dávat tip alespoň 10% - ale tady se to fakt nedalo, těch přešlapů měla hospoda až až, a nakonec jsem se málem pozvracel ze smradu na záchodě ...) jsem se šli procházet po městě. Unavený již předchozím procházením jsme toho ale měli docela plný brejle, škoda - právě se tady na každém rohu rozjížděly parádní akcičky od folku, přes popík až po house do toho mnoho divadelních představení komiků, mimů a podobných bláznů... My znavení šli hledat, kde že jsme nechali naše fáro a těšili se domů k Meche. Nakonce se ale večer přeci jen vyvinul jinak než jsme očekávali. Dcery Meche měli chuť jít pařit, to se zamítlo s tím, že toho fakt máme dost, přeci jen se ale nakonec dohodnul kompromis v mini párty u nich doma. Zajeli jsme koupit pivo Victorii (Coronu přes můj stesk neměly) a holky s Fernandem si koupili Michalangu nebo jak se ten blivajz jmenuje. Jedná se o koktejl jehož základem je pivo, pak do toho dáte co hrdlo ráčí - v případě Fernanda to bylo chille a mango - fakt fujtajbl, v případě Denis citrón a sůl, což už mě tak nepřekvapilo, protože to se tady pije normálně... Nakonec jsem pivo pil jen já a Nestor, ale jak Mexičani nejsou zvyklí pít pivo, po pěti pivech bylo po party a šlo se na kutě ..

25. října 2009 - i hodinka navíc byla málo, vstávali jsme v půl desáté (půl jedenácté), což mě nakonec večer mrzelo ale popořadě. Po opět vydatné snídani jsme tentokrát ve dvouch autech, přeci jen nás bylo o dva více a to už by Cordoba nezvádla, vyjeli vstříc Santiágo de Querétaro. Hlavní město skoro stejnojmeného státu (Querétaro de Arteaga) je opět kouzelným místem, plným takovejch těch pravejch mexickejch uliček, které jsme znali jen z filmu. Opět zážitek bylo parkování, kdo nezažije neví... :-) Moc pěkný, příjemný místo na život. Zaplatili (asi za 90 Pesos na osobu) jsme si takovou tu tour s tramvají na benzín, která nás provezla celým městem. Procházkou jsme si předtím už část centra prošli, je tam úžasná ulice umělců, kteří prodávají svá díla. Tak si můžete již za 50 Pesos koupit originál někoho, kdo jednou třeba bude slavnej jak Salvator Dali :-) Já u jednoho obrazu vydržel asi deset minut a to nepatřím do skupiny obrazožroutů, ale tenhel se mě i Zuzce fakt líbil. Nakonec jsme ho nekoupili kvůli rozměrům. Nevěděli jsme, jak ho dostat, aby se nepoškodil, domů do Čech... Tak příště, tady doufám nejsme naspoledy. Město má také úžasnej systém aquaduktů. Opět kolem času oběda, tudíž v sedmnáct hodin, jsme začali hledat restauraci. Nakonec jsme přímo v centru narazili na podnik, kterej vypadal fakt cool. Cenovka za menu, které se skládalo z pěti chodů byla 50 Pesos. Všech pět chodů - (v každé kategorii výběr ze tří až 15 jídel) já - předkrm bramborová taštička se sýrem, polévka kuřecí vývar (Zuzka polévka Azteků), mezijídlo - špagety se sýrem, hlavní jídlo - vepřový plátek ala milanesa (obalený v trošku hrubší strouhance) s hranolkama a kečupem co hrdlo ráčí a zákusek kousek něco jako bábovky - bylo vynikájících :-) Po takhle vydatné obědovečeři jsme pokračovali v našem výletu do nedalekého (cca 40 km) města Villa Bernal. Tady jsem byl naštvanej, že jsme nevstali dřív. Toto město má jednu úchvatnou věc - horu, která se jmenuje Peňa, je údajně zmagnetizovaná a ve slunečním svitu vypadá nádherně... V noci je osvětlena reflektory, ale zkuste konkurovat sluníčku, natuty jako tyhle reflektory zkrachujete :-) My si alespoň udělali takovej pěší výlet - stezku odvahy - do cca poloviny nástupu na horu. Slíbili jsme si ale, že se sem v prosinci ještě vrátíme a horu doufám dobijeme :-) Noční hustým provozem (D1 během dne hadr) jsme se vrátili do Mexico D.F. (cca 200 km cesty) a docela unavený hned usnuli...

26. říjen 2009 - pondělí, komu se tenhle den líbí? ve škole jsem byl jak mátoha, ale profesorka je fakt úžasná a tak mi ten den nějak utekl, že ani nevím jak jsme šli domů. Odpoledne stojí za zmínku snad jen návštěva pojišťováka, kterej přišel prohlédnout auto a fakt ho důkladně prohlédnul - docela jsem čučel. Systém pojištění v Mexiku nechápu, stačí mi ale ujištění Irmy, že auto je teď pojištěné a na zlodějinu dokonce na 110% ceny....

27. října 2009 až 30. října 2009 - dal by se použít universální text: Chodíme do školy a pak zase ze školy... V pátek ale jsme hned po škole vyrazili na náš další výlet, tentokráte do Acapulca. Cesta nám byla vysvětlena takto: todo derecho de Periferico (tzn. stále rovně po silnici, která se jmenuje Periférico). Náš vysvětlovatel nám zapomněl říct, že asi v dvou třetinách Periférica se musí odbočit doprava na Insurgentes a hlavně nehledat cedule Acapulco, ale Cuernavaca, což je město na trase. Já hlupák ale věřil vysvětlovateli a jeli jsme stále rovně až na konec Periférica, kde se zeptali na cestu a další hodinku si v zácpě vesele poskákovali až jsme dorazili zpět k odbočce co jsme měli jet :-) No vesele, při otáčení na šestiproudé dálnici, kdy tzv. otočení - retorno je uprostřed a vy musíte projet tři pruhy, kde letí bláznivý Mexičani na povolené šedesátce stodvacet, moc veselé nebylo, snad jen to troubení a jednu nadávku jsem zaslechl... No každopádně jsem to nakonec zvádli a už si to šinuli strašně moc pěknou dálnicí směr Cuernavaca. Tato dálnice nejprve ystoupá do cca 3400 m.n.m. aby pak pozvolna klesala až na 0 do Acapulca. Je celá placená a to dobře a jelikož byl o víkendu svátek, tak dle provozu si vydělala i docela hodně. Celkově stojí úsek dlouhý cca 400 km 450 Pesos a jedná se dle přepočtu na kilometry o jeden z nejdražších úseků v Mexiku. Po vystoupání na sedlo začlo klesání, které se neobešlo, při závodivém duchu Mexikánů, bez karambolů bohužel v několika případech i smrtelných. Mexičani neznají pojem dálnice o třech jízdních pruzích a tak využívájí jen dva - prostřední a levý. Ten pravý občas používají jen rachotiny, co by si u nás na triko nevzal na technické ani ten nejzkorumpovanější mechanik. Blinkry používají jen největší srágory a svítí se až ve tmě, ale ne proto abych byl viděn, nýbrž abych JÁ viděl, předjíždění z prava není zakázáno, prostě pohoda. Takhle jsem projeli Cuernavacu a dostali se do menšího provozu na zbývající 300 km. Při neustávajícím lijáku jsme dojeli do Acapulca, našli náš domeček a ubytovali se.

31. října 2009 - V sobotu byla schůze společenství. To co znáte z Čech zapomeňte, tady byla schůze třídenní a docela by mě zajímalo jak to dopadlo :-) Naštěstí se nikdo nezabil, mě jen štvalo, že se schůzovalo v altánu u bazénu, tudíž se mi tam moc nechtělo cachtat za zády schůzujících. My tedy vyrazili na pláž. Venkovní teplota přes 30 stupňů a moře, respektive oceán přes 28. Zašli jsem k našemu kamarádovi Tonovi, který má malou restauraci v polovině Acapulca, zrovna tam kde se láme luxusní proamerická část s tou typicky promexickou špinavou dírou. Moře ale je čisté. Poobědvali jsme a vykoupali se a nic nedělání se nám za chvilku zajedlo jeli jsme domů. Večer jsme si pustili Marečku podejte mi pero, udělali si čerstvou rybu a šli na kutě.

1. listopadu 2009 - v neděli jsme celé dopoledne a část odpoledne pracovali a učili se. Odpoledne jsme se vydali na dobrodružnou cestu do historického centra Acapulca. Já jsem vymyslel, že od parkoviště až k útesům půjdeme pěšky, dobrý nápad to ale nebyl. Po cca 1,5 kilometrové procházce špínou a mezi řebráky, kdy před námi málé dítě vysypalo koš odpadků .ale fakt smradlavejch na chodník a silnici, my si řekli dost a vrátili se pro auto. Cestou zpět jsme šli po pláži, která při soumraku vypadala alespoň nádherně. Část centra, kde jsou útesy z kterých se odvážlivci vrhají do vln oceánu, je ještě pěkná, jeden blok za ní ale už nedoporučuji nikomu... Cestou zpátky jsme se ještě stavili v té proamerické části Acapulca, kde to vypadá jak v civilizaci a dali si capucino ve Starbuckcaffe. Projeli se celým Acapulcem a vrátili se domů. Před spaním jsme si pustili Fantomase a v krásném 28 stupňovém vedru usnuli.

2. listopadu 2009 - Museli jsem se vrátit do Mexico City. Jeli jsem raději hned po obědě-snídani. Provoz ale odpovídal spíše víkendu než jeho prodloužené verzi, tak jsem stáli jen hodinu v zácpě v Cuernavace a do Mexika DF dorazili po asi 5 hodinách cesty. Doma na nás čekalo překvapení v podobě odstěhovaného malého Fernanda a smutné jeho mámy, s kterou se den předtím pohádal (opět zapomeňte na hádky v ČR... tady je to o hodně horší level). Nebaví nás to tady.... a to ještě ve středu píšeme test...

3. listopadu 2009  až 11. listopadu 2009 - tyto dny probíhali přibližně stejně, ráno do školy, odpoledne ze školy s častou návštěvou nějkého kousku komečního centra na okraji D.F.. Podrobně jsme prozkoumali Plaza Satelite a cenově prostě paráda. Představte si nákupní centrum veliké asi jeko 10 x smíchovský carrefour, který má ceny jako při sezóním výprodeji v Londýně... Jedinou nevýhodou je, že bohužel Mexico City má problémy s elektrickým proudem, kterého má fakt nedostatek a řeší se to generátory, tady ale asi tak velké generátory nešly udělat, takže se často stává, že jste najednou v krámě nebo ve fast foodu po tmě... V sobotu jsme byli také na večeři s holkama - teda večeře, oni chtěli hrozně moc hot cakes a že si ho dáme někde venku. Já jsem hned myslel, že někde na ulici za 10 Pesos, ale omyl, holky nás vzaly do restuarace tak 2. cenové a já měl v kapse asi 300 Pesos, což pro pět hladových krků bylo málo, při objednávce jsem se opatrně zeptal na ptabu kartou a když to bylo ok, šlo se na to :-) Nakonec večer moc fajn, holky se vyblbly a přišly na jiné myšlenky...

12. listopadu 2009 – tak konečně přišel den D a naše výprava se rozrostla o další dva členy z ČR. Ale popořádku, ráno jsme si odbyli poslední den ve škole, pro mě to bylo asi, jako když si vzpomenete na základní škole na poslední den, kdy dávali vysvědčení a těšili jste se na prázdniny… Dorazili jsme po škole domů a připravili ložnice pro Janču a Péťu a skoro dvě hodiny před plánovaným příletem jsme vyrazili s Irmou na letiště. Letiště je v Mexico City takřka ve středu města. Má dva terminály, kdy terminál jedna je pro převážně mezinárodní lety, terminál dvě pro místní a latinskoamerické. Cesta na letiště je trošku komplikovanější, ale celkem přehledná pokud máte vedle sebe přítele, co Mexico City zná… Nakonec po pár troubeních jsme se dostali až do parkoviště terminálu 1 a šli čekat do příletové haly. Tam mě nejvíc zaujala norská průvodkyně jedné cestovky, která čekala na své klienty a byla úžasně norsky oblečená, včetně pruhovaných podkolenek… Po cca hodině se mezi vycházejícími objevili i naši spolucestovatelé Janča a Péťa a mohli jsme vyrazit vstříc našemu mexickému domovu. Večer jsme ještě popíjeli Plzeňské pivečko (Irma si ho dala se solí a citrónem… jaká to škoda). Péťa s Jančou znavení cestou a časovým posunem šli kolem jedenácté našeho času, takže šesté ranní českého času, na kutě.

13. listopadu 2009 – naše výprava spolu s dětmi vyrazila na první výlet naší expedice do centra Ciudad de México. Chtěli jsme jim ukázat tak nějak v kostce všechno, co jde, ale Mexico City je fakt strašně veliký a prostě je to docela problém stihnout vidět všechno za jeden den. Tak jsem polovinu dopoledne jeli autem a navštívili čtvrť Polanco se známou třídou, která je pojmenována po našem prvním prezidentovi – Masarykovi. Vjeli jsme do centra, že zaparkujeme na náměstí Garibaldi a co čert nechtěl… když jsme stáli na červenou, přišel k nám z boku příslušník a začal dělat chytrého, zda-li prej víme, kolik lidí může jet v autě. Po zkušenosti z minula, kdy jsme se přímo policistů ptali na cestu a jelo nás v jednom autě 6 dospělých, mě tahle otázka přišla trošku stupid, tak jsem mu řekl, že nevím a on ať se podívám do techničáku, no samo že tam bylo 5… On na to, že nám dá radu, která bude stát 350 Pesos, to už ale nevydržela Zuzka a pustila se do něj. Docela pomoc měla v okolí, kde jelo několik vyloženě přeplněných aut… Policistu nakonec obvinila z rasové nesnášenlivosti bloňďáků, kde my jsme chudý studenti z Čech, kteří přijeli poznat jeho zem.. On nás nakonec ještě s omluvou a přáním šťastné cesty pustil. Tak jsme zaparkovali (ceny parkingu v centru Ciudad de Mexico jsou docela napružené – hodina stoji od 20 pesos) a šli na první zastávku našeho výletu po městě – Torre Latinoamericana. Vstup, či spíše výtah nahoru stojí za dospělou osobu 50 Pesos, což je o deset více než loni. Z vrchu je krásný výhled jak na centrum, tak i na okraj města, včetně letiště a je vidět až k našemu domu tady v Mexico City, který je vzdálený cca hodinu až dvě (podle zácpy) od centra. Dnes bohužel smog byl, tak moc daleko vidět nebylo, alespoň jasně ne. Další zastávkou jsme měli u Macdonalda, kde jsme si dali denní menu za 35 Pesos, ani ne tak kvůli úspoře peněz, jako času. Pomalou chůzi jsme přešli na Zócalo nejprve do Catedral Metropolitana a posléze do Palacio Nacional (fakt doporučuji – vstup zdarma a nádherné nástěnné malby od Diega Rivery). Kousek za rohem je Templo Mayor, zhlédli jsme ho zvenčí a šli dál (Puťa se věnoval nákupu suvenýrů, kterých je na tomto malém tržišti hned za katedrálou dost a dost). Vrátili jsme se zpět jinou kolmou ulicí k Palacio de Bellas Artes, dali si tady chviličku relax a pokračovali dál parkem skoro až k Reformě. Protože ale bylo už pozdě odpoledne a Janča s Péťou měli přeci jen za sebou náročný let z Evropy, jeli jsme domů. Večer jsme balili věci na výlet a pak ještě chvilku klábosili nad Českým pivem a šli kolem 11 hodiny na kutě. Janča usnula dříve a malá Lupitka se mě přišla zeptat, zda-li je normální že spíme v Čechách při rozsvíceným světle.

14. listopad 2009 – výlet začíná. Budíček v nekřesťanskou hodinu 4:00 a v 4:30 už míříme polozácpou na Insurgentes a dále na dálnici Mexico – Acapulco (jednu z nejdražších v Mexiku). Už za svítání vyjíždíme na sedýlko, které je hned za výjezdem z Mexico City a je v nadmořské výšce tuším 3300 m. Při sjezdu z něj se nám otevírá nádherný výhled na Popokatepetl, který kouří v pozdálí. Naše cesta prvně míří do města Taxco. Krásné město plné historie těžby stříbra vzdálené cca 2 hodiny cesty z okraje Mexico City. Parkujeme na jednom z vnitřních placených parkovišť nedaleko hlavního náměstí. Parkoviště je dvoupatrové a docela by nás zajímalo, jak nebo respektive zdali, proběhla kolaudace. Dále jdeme pěšky přes několikapatrové tržiště (trhovci prodávají čerstvé ryby, maso, zeleninu a mnoho dalších věcí) až ke kostelu Iglesia de Santa Prisca, který vévodí náměstíčku Plaza Borda. Taxco je malé městečko, něco kolem 50,000 obyvatel a moc příjemné nejen na krátkou zastávku. My procházíme jeho křivolaké uličky a v jednom bistru si dáváme moc chutný sendvič s kuřecím řízkem (za 4 osoby cca 100 Pesos). Jdeme pro auto a přemisťujeme se na vyhlídku u hotelu Mirrador, kam vede i malá kabinková lanovka. Volíme ale cestu autem až nahoru a fakt zážitek, stoupání, které nezažijete ani v Alpách, protože by odporovalo všem předpisům a normám. V některých zatáčkách se auto tak naklání, že mám strach, abychom se nepřevrátili. Hotel, který má 5 hvězd na vršku stojí, jen pro zajímavost, 550 Pesos na osobu a noc, přičemž minimum nocí jsou 2 a cena jídla je 130 Pesos (oběd/večeře bufet). My jsme si udělali jen pár fotek a sklouzli se zpět na silnici vedoucí k nedalekým jeskyním. Zapomněl jsem bohužel jejich jméno, ale co si pamatuji, je jejich neskutečná velikost. Největší podchozí výška je 80 metrů a sály, do kterých vstupujete, jsou ohromné. Prohlídka je ale neskutečně dlouhá, proto volíme vlastní prohlídku, kde se ochuzujeme o takové ty typy na slony, smrtky, stojící milence a podobné fantasie průvodců. I tak nám prohlídka zabere cca 2,5 hodiny času… Při návratu k autu si ještě dáme ve vchodové restauraci milanesu s hranolkami a jedeme vstříc našemu domečku do Acapulka, kam přijíždíme v cca půl desáté večer. Po vybalení věcí a před spaním si jdu ještě zaplavat do bazénu, který je jako kafe a dám si vychlazenou Plzeň.

Pokračování v dalším textu ....

92 dní v Mexiku II (od 15. listopadu dále...)    

Protože se mi nějak nedaří zprovoznit pokračování v jednom textu a nezobrazuje se mi vložený text, rozhodl jsem se pro rozdělení na další část. Zde povídání je:

15. listopadu 2009 – ráno po vydatné snídani jedem na výlet do přístaviště Puerto Marquez. Jede nás celkem slušná výprava, protože Irma pozvala do Acapulka i své kamarádky ze školy, takže nás nakonec jede 11 – dvěma auty. Puerto Marquez je kousek za Acapulkem, jet přes MAXI tunel a dále přes centrum je hloupost, volíme tedy cestu po dálnici směrem na letiště, která stojí sice 75 Pesos, ale časově se mnohokrát vyplácí. Těsně před přístavem ještě doplňujeme zásoby pití a lovíme jednoho z mnoha lodních taxíků na nedalekou „soukromou“ pláž. Nakonec naše volna nebyla nejšťastnější, protože náš doržkář se na nás odpoledne vyprdnul a místo sebe poslal s půlhodinovým zpožděním kámoše… K pláži snad jen tolik – ráno po příjezdu nádhera, ani noha.. Postupně během dne lidé narůstali, co mi ale vadilo, byly časté příjezdy lodních taxíků až na pláž a nevím, na co jezdí, ale fakt to smrdělo.. Nehledě na bezpečnost koupání. Přes den jsme si střihli ještě jízdu na banánu, což bylo fajn, ale na můj vkus jel velmi pomalu. Při zpáteční cestě jsme ještě narazili na jeden problém. Naše zaparkovaná auta se ocitla ve druhé, respektive v jednom případě až ve třetí řadě.. Tato výborná organizovanost místního parkingu, za který jsme zaplatili 20 Pesos osobě, co už tu samo nebyla, nám ukradla asi 30 minut času… Nakonec, i přes tuto nepříjemnost, jedeme zpět po dálnici a hned na jejím začátku, jsme se stavili v restauraci u laguny. Čerstvý rybí filet stál 45 Pesos a byl fakt moc dobrý. Po obědo-večeři jsme se vrátili domů a připravili na večer, který jsme chtěli strávit v centru Acapulka. Po osmé hodině jsme vyrazili na kulturní program skákajících mužů z útesu La Quebrada, pak jsme ještě chvilku zevlovali v okolních krámech a nakonec nestihli kafíčko ve Starbucku, což mrzelo hlavně Zuzku…

16. listopadu 2009 – začíná naše solo cesta po jižním a východním Mexiku. Po ránu vyrážíme směr Puerto Escondido. Které leží v sousedním státě Oaxaca. Na cestě se ještě stavujeme na oběd v příjemné restauraci u hlavní silnice, kde jsem tak trošku za exoty. Obsluha nás má ale ráda, plně se nám věnuje a myslím, že na chvilku jí bylo i líto, že nad restaurací stojí plakát s nápisem „Kuře s omáčkou Mole a limonádou (Cola, Fanta, Sprite v půllitrové skleněné lahvi) za úžasných 39 Pesos. Nechali jsme mu dvacku tuzera, což chvilku nechápal, ale to jídlo bylo fakt skvělé. Po další asi dvou hodinové cestě, jedné vojenské kontrole (museli jsme ukázat i obsah batohů, což u Péti mě trošku rozesmálo – batoh, v batohu ledvinka, v ledvince pouzdro na foťák a ten byl prázdný – chudák voják čekal na tu nejmenší bábušku a nedočkal se). Po ujištění, že jsme Češi a ne Gringouši, že cestujeme po Mexiku a jedeme nocovat do Puerto Escondida nás po asi 5 minutách propustili a popřáli šťastnou cestu dál. Asi ve 4 hodiny odpoledne dorážíme do Escondida, chvilku bloudíme a hledáme, nakonec jedeme až na pláž Zicatela, která je hlavně pro surfaře a LP hledáme možnosti co se tady nabízejí. Nakonec vizuelně vybíráme hotel přes ulici u pláže, který pro všechny 4 včetně snídaně amerického stylu a welcome drink pro každého stál 880 Pesos. Poměrně velké pokoje s vlastní koupelnou a malou kuchyňkou a velikánským balkónem s výhledem na moře a večer i západ slunce… Nepobýváme tady ale moc dlouho a jdeme ještě skotačit do vln. Tedy hlavně já s Péťou. Jsou to fakt dost silný vlny, Puťu v jednom okamžiku míjí surf, který přilétl s vlnou tak o metr… Po koupání následuje večeře v hotelu. Krásná restauračka s výhledem na moře a výběrem čerstvých mořských plodů. My vybíráme kombinaci dvou ryb a krevet ala tocino (krevetky zabalené do slaniny- něco neskutečně dobrého). Po vydatné večeři, vypití welcome koktejlu (Janče ho bohužel odnesli předčasně, když byla na wc, byla za to pořádně naštvaná a měli jsme to, po jejím příchodu, na talíři, pak už jsme si z toho dělali jen srandu) a asi 3 piv (v mém případě), jsme vyrazili do báru na pláž, kde pivko stálo 22 Pesos, ale chutnalo taky. Bar vlastní jeden mladej amík a byl to moc příjemnej bárek, kde z jedné strany posloucháte mexickou hudbu a z druhé vám burácejí fakt veliké vlny… Závěr večera ukončujeme procházkou po pláži a smočením nohou ve vlnách.

17. listopadu 2009 – po vydatné snídani amerického stylu nasedáme do našeho španělského autíčka a vyrážíme objevovat další místa tohoto zapomenutého kraje. Zapomenuté trošku proto, že mexická vláda se snaží propagovat a prosazovat hlavně okolní Huatulco a přitom to nejkrásnější naleznete v Escondidu, a hlavně v Puerto Angel. Tam také po nějaké chvíli dorážíme. Zastavujeme v osadě, která je cca 7 km před vesnicí a jdeme na pláž. Otevírá se nám něco úžasného… Skály do který švihá velmi silný oceán a dvě menší zátoky na koupání. Lezeme na první skálu, o kterou oceán tříští svojí vodu až vlny přeskakují přes útes. Snažím se nabažit toho slastného pocitu, kdy vám do těla pálí sluníčko, burácí oceán, který má teplotu trošku vystydlého zrovna zalitého kafe a kulisy okolí… Zůstáváme asi 30 minut a pak ač nechtíc, opouštíme toto krásné místo a vyrážíme dál směrem Huatulco. Do tohoto nepovedeného Cancúnu dorážíme asi po dvou hodinách cesty. Nepovedeného proto, že záměr mexické vlády byl, udělat zde Cancún číslo 2, což se ani náhodou zatím nepodařilo. Huatulco, nebo-li Báhia de Huatulco je směsicí pár vesnic, kde jsou vybudované hotely od 1* až po 5* a jakého si nedokončeného náměstí s přístavem. Ceny se snaží blížit Cancúnu, ale naštěstí je fakt po sezóně a není tu skoro ani noha a proto se nám dostává cti bydlet ve 4* hotelu se snídaní za 600 Pesos. Hotel je v pokojích krásný, ale včerejší nahozenou laťku nepřekonává. Na večeři jdeme do centra na pláž, kterou nám doporučil „naháněč“ co nám dohodil i naší čtyř hvězdičku, nakonec ale jsem ulapeni jiným naháněčem v přístavu, který nám nabízí stoleček asi 3 metry od oceánu a celkem slušný ceny… Nakonec se shodujeme na meníčku pro 4 osoby (600Pesos), kde má být i krab, kvůli kterému si to dáváme. Nakonec je to spíše krabík, ale alespoň jsme ochutnali, že za moc peněz je to málo muziky a příště už kraba nechci. Nakonec se dojídáme ještě krevetami platíme hodně, takže včerejší laťka není překonána ani co se týče gurmánského a my jsme vcelku zklamáni. Večer je ale ještě mladý, stmívá se kolem 18 – 19 hodiny, tak vyrážíme do báru – Wikikibar na hlavní třídě. Ten má krásnou podlahu, která je pokryta vrstvou jemňoučkého písku, úžasnou obsluhu a skvělé ceny. Nakonec odcházíme chvíli před desátou nakropení spát. Puťa měl ještě super nápad, jít se vykoupat do bazénu v hotelu. Voda ale prý byla studená a v kombinaci s klimoškou, kterou já jsem v pokoji zabíjel komáry a jeho chvilkou odpočinku než se šel vykoupat do sprchy, z toho ráno byla krásně zablokovaná krční páteř…

18. listopadu 2009 – ráno se probouzíme se smíšenými pocity. Já trošku kocovina, kde se mi mstila corona, že jsem jí naředil nějakou meztaclou, což se ostatně projevilo i na ranní velké.. Snídaně ale byla docela OK, nepobavila, ale ani neurazila. Balíme a vyrážíme na nejdelší přejezd jižního pobřeží do Tuxtly. Nakupujeme ještě v místní supermarketu a škoda, že nebereme benzín na pumpě je moc lidí a další, což jsme předem nevěděli (proč tu bylo plno), byla až za 120 km po trase. Cesta podél pobřeží je strašně krásná. Stále se měnící flóra je něco, co se lehce nedá popsat. Po cca 2 hodinách dorážíme na mexickou dálnici. Tento název používám pro silnice, která je v mapě značená jako dálnice, má trošku mírnější odstín žluté v mapě, většinou se za ní platí a je samo jen dvoupruhá, s tím, že je rozšířená krajnice, kam by mělo uhnout předjížděné auto předjíždějícímu, která se bohužel takřka vůbec nepoužívá. Snažili jsme se nebohé mexičany v této nevědomosti učit tím, že než jsem je předjel, jel jsem skoro v pangejtu, ale nepochopili tuto výukovou pomůcku (zřejmě nepoužívají zpětná zrcátka) a nakonec jsem je skoro vždy předjížděl po krajnici protisměrné. Protože místo uhnutí si to většinou ty nejpomalejší šinou pěkně prostředkem. Je pravda, že musím dát čest výjimkám, ty ale podle statistiky bohužel potvrzují jen pravidlo… Krajinou větrných elektráren, kde fakt foukal silný vítr, jsme se postupně šourali výš a výš neb Tuxtla je v nadmořské výšce 532 m. Nezmiňuji se už ve vyprávění o vojácích, kteří jsou ve státech Oaxaca a Chiapas velmi častým účastníkem provozu a zastavují dopravu prakticky na každé důležitější křižovatce. Chybu, přespat v Tuxtle, už příště rozhodně neuděláme. Město San Cristobal de las Casas je jen 40 km po mexické dálnici. Proč chybu? Tuxtla není nic jiného než špinavé mexické město, plné lidí co nesnáší bělochy… Ubytování, kvůli strachu o auto, jsme volili v hotelu s uzavřeným parkingem, kde pokoj pro 4 osoby stál bez snídaně 1070 Pesos (a to jsme v nejchudším kraji Mexika). Tuxtla je jednoznačně největší zklamání naší cesty. Večer jdeme na jídlo do BurgerKingu, kde dáváme každý pár jedno family menu (pro dva dospělé a dvě děti), na Janču nějakej malej spratek vypláznul přes výlohu jazyk a s plným žaludkem jdeme na kutě. Před usnutím si čtu ještě pohádku o Zapatistech psanou v LP, který je z roku 2003 a pak nemůžu usnout ze strachu o posádku našeho zájezdu.

19. listopadu 2009 – ráno snídáme v OXU, což je mexický nonstop obchod, který je rozsetý po celém Mexiku. Kafe, mufin a Cola bratru za 30 Pesos, docela pohoda… První zastávku dne máme v městě San Cristóbal de las Casas, který je v nadmořské výšce 2100 m. No co dodat, cesta sem nám trvala asi 45 minut, protože mexická dálnice byla skoro prázdná a když už jsme někoho předjížděli, vždycky to byla výjimka, která se řadila na kraj… Vědět tohle včera, spíme v tomto nádherném městě… Nejprve vyrážíme na výhled k Iglesia de San Cristóbal. Prohlížíme si více jak stotisícové město jako na dlani a už jedeme do centra, si ho prohlédnou z blízka. Parkujeme kousek od Templa de San Francisca (název nemá nic společného se stejnojmenným americkým městem. San Francisco je americké město založené španěly na místě tehdejšího území Mexika, později ukradené amerikou). Jdeme halvní třídou směrem k Plaza de Marzo, což je takové místní hlavní náměstí s Katedrálou a palácem. Kolem nás se průběžně houfují davy pouličních prodavačů, aby nám za neuvěřitelně nízké ceny prodali umění místních přeživších Indiánů. Neodoláváme a nakupujeme, nakupujeme spoustu - mraky věcí, chytla nás úplná nákupní horečka, kterou naštěstí přerušil hlad a tak se jdeme najíst do krásné atriové restaurace, kde jsou stolečky schované pod stínem nějakých tropických dřevin. Oběd není zrovna úplně levný, ale relace 70 Pesos za hlavní jídlo je v pořádku. Po obědě se Péťa ještě vrací do víru nákupu, my ale už pomalu směřujeme přes bankomat k autu (možná to, že už nemáme ani peso, nás chrání před druhou vlnou). Cestou ale ještě v jednom krámku stejně utrácíme poslední šušníky. Po cca hodinovém zpoždění, podle plánu, nastupujeme na dle LP jednu z nejnebezpečnějších silnic v Mexiku směřující ze San Cristóbal de las Casas přes Ocosingo do Palenque. Pravda, LP je psaný pro baťůžkáře, kteří čekají na bus v Mexiku mnohdy i skoro v křoví, kde jsou zastávky a také je v LP poznámka, že silnice je nebezpečná v noci. My na ní vjíždíme ve 14.00 a máme před sebou 200km. Jenže… Tato poměrně hlavní a frekventovaná silnice má parametry naší silnice III. Třídy, takže průměrná rychlost 40 km/hod nám říká jediné – pojedeme za tmy. Toto ještě umocňuje dohnání prvního kamiónu s dvojnávěsem, který se tady takřka nedá předjet a když se mi to na jednom ze stotisíců zpomalovacích topů povede, za dvě zatáčky doženu jeho bráchu, který ale jede ještě o pět km v hodině méně, takže nás ten jeho rychlejší bráška dožene a jedeme pěkně mezi nimi… Tak tímhle loudavým tempem doráží za úplné tmy v cca půl osmé do Palenque, kde se nejprve chceme ubytovat v jednom vybraném hotelu z LP, nakonec ale rezignujeme a jedeme rovnou do již loni vyzkoušené posady Los Angeles. Nakonec se to nejeví jako dobrá volba – pokoje jsou do ulice, kde je autobusové nádraží, kde každou chvíli někdo troubí a navíc autobusy, kde nastupují lidé, mají puštěný motor. Další super zážitek nám přivítají spoluubytovaní, kteří se vracejí na ubikaci v dost veselé náladě kolem 4 ráno a dávají to dost hlasitě najevo. První varování vyslané od nás, potom co si ještě dost nahlas pouštějí rádio, bylo „Callate!!“ což ve volném překladu znamená „Držte hubu!!“, po mírném zklidnění (cca 1 minuta) nastává jojo efekt a zesílení dostávají druhé varování „Callate tu pinche pendeja“ což už volně překládat, vzhledem k tomu, že to budou číst možná i děti, nebudu. Po této hlášce je klid… alespoň rádio bylo ztlumeno, ale ostatní se baví dál, ale už ne tak hlasitě, což se dá tolerovat. Vzhledem k ceně ubytování 65 Pesos na noc, co čekat? Nejhůře dopadl Péťa, který nejdříve nemohl usnout a ve 4 mu bylo jasné, že už neusne… Zapomněl jsem dodat, že jsme večer ještě stihly ve městě večeři, která měla také dva následky trávicího traktu.

20. listopadu 2009 – budíme se nevyspalý kolem sedmé, chceme být v archeologické lokalitě mezi prvními a jdeme nakoupit snídani. Tu pak rozbalujeme na terásce v hotelu a děláme binec (oko za oko?), aby naši milí sousedi také moc nevyspávali, ostatně měli na to celou noc. Zuzka již po ránu pociťuje následky včerejší večeře, na mne to teprve čeká… Dorážíme do Palenque naleziště mezi prvními, předbíhá nás jen autobus poláků. Před branou nás již tradičně nahánějí průvodci, ale s klidem jim oznamuji, že zónu znám a žádného nepotřebujeme. Přeci po jedné návštěvě v minulosti se už cítím jako odborník a průvodcovské služby zvládnu sám a alespoň ušetříme 500 Pesos. Jeden z nich se ale nedá a začne mi říkat, že LP lže a že tedy zákonitě nic nevím … Bylo mi to fuk. Palenque je něco neskutečného, fakt se mi líbí nejvíc z celého Mexika – po schodech vylezete na náměstí, kde se před vámi otevřou nádherné el palacio a pyramidy, které v dávné Mayské minulosti ještě umocňovalo i to, že byly natřené na rudou barvu. Nebudu tady popisovat, co jsme všechno prolezli, stejně by to většině z vás nic neřeklo, ale prostě je to nádhera. Tentokrát se nám otevřeli i některé chrámy ukryté v džungli, které byly loni zavřené pro rekonstrukci. Mě se, u jednoho z nejvýše položeného chrámu, bohužel i celkem daleko od místních sociálních zařízení, začala mstít včerejší večeře. Od této chvíle vím, jaké to je, jít na velkou v džungli. Po té si ale Palenque úplně přestávám užívat a poslouchám jen žáby, co mi kuňkají v břiše. Jdeme se ještě projít i do vzdálenějších částí, tam kde vede potok, ale něco před polednem Palenque opouštíme a jedeme dál na vodopády Misol-Ha. Vodopád padá z výšky kolem 35 metrů do přírodního bazénu, kde se dá i koupat. Je umístěn v džungli, a musíte se k němu trošku prokousat po cestě asi 100 metrů, ale stojí to za to. Celé území je pod „nadvládou“ Zapatistů, kteří se z partyzánů proměnili v politiky a snaží se o svá práva prát na diplomatické stezce. V mnohých bodech mají pravdu… Další zastávkou cca 60 km jižně je Aqua Azul, která nás vítá bránou, kde Zapatisti vybírají vstupné na své území (10 Pesos za osobu). Za cca 300 metrů je další brána, kde se vybírá oficiální vstupné do přírodní lokality Aqua Azul. Tento přírodní div světa je několik kilometrů dlouhá kaskáda vodopádů, která se opět nedá popsat slovy. Ale je to nádhera. Procházkou asi kilometr dlouhou se jdeme podívat až k místu, kde se dá bezpečně koupat. Místo je ale kompletně přeplněné zájezdem němců, tak jdeme pomalu zpátky na jedné straně se kochajíce přírodním živlem, na druhé pozorujíce stánkový prodej místních umělců. Nakonec se fotíme na profláknutém výhledě na hlavní kaskádu a jdeme se zdlábnout. Zláká nás jediná z restaurací, která má presovač a jako bonus i dřevěné židle k sezení (standard je plast židle ala OBI za 40 kaček). Jídlo chutné, obsluha 12ti letý kluk a jeho o 3 roky starší bráška také moc příjemná, když dáme dýžko nechápou situaci a moc děkují. Jo ještě jsem zapomněl, když přijedete na nějaké parkoviště v Mexiku, většinou je tam místní hlídač. Prostě někdo, kdo nemá práci, si stoupne na parkoviště a pomáhá vám vyjet pískáním, případně vám z dálky ukazuje při příjezdu, kde je volné místo a očekává za to nějakej drobák při odjezdu. Tuto činnost tady v Aqua Azul vykonávaly malé děti. Hned po vystoupení mi jeden oznámil, že nám bude hlídat auto, byly tam ale děti asi tři a celkem slušně se po našem souhlasu, že je to hlídání ok, strhla hádka, kdo že byl tím prvním, kdo řekl, že to auto bude hlídat. Nakonec při odjezdu jsem měl v kapse připraveno rozdrobených 10 Pesos a nějak jsem ty prcky podělil, ale prostě někdo dostal 2 a někdo 1 Peso – při odjezdu jich tam bylo ještě víc, tak se nakonec pohádali ještě o to… My se už moc ale těšili do našeho tichého hotelu a tak jsme se rychle vraceli do Palenque. Večer Janča s Péťou vyrážejí do města, já jen vybrat peníze na zítra a vracím se za Zuzkou, které fakt není dobře a stále jí trápí včerejší večeře. Nakonec jí ale zabírá Ercefuryl a ráno je to mnohem lepší. Naštěstí už i naši sousedi nemají chuť pařit a tak jsem se i vyspal, bylo to i potřeba ráno nás čeká 550 km mexickou dálnicí napříč poloostrovem Yucatan.

21. listopadu 2009 – po ránu skoro hned vyrážíme směr Yucatan, respektive do mexické země zvané Quintana Roo, jejímž hlavním městem není, jak by se čekalo Cancún, ale o 300 km jižněji položený Chetumal. Cesta utíká poměrně rychle, jedeme skoro pořád rovně, po cca 50ti kilometrech je vždy mírná zatáčka jednou doprava, podruhé doleva, aby se to zase vyrovnalo. Jen na kousku cesty ještě probíhají stavební práce, už od loňska, ale mexická dálnice už je skoro hotova. Po nějakých cca 6ti hodinách dorážíme do Chetumalu, nebo respektive jeho okraje, kde odbočujeme (po zkušenosti z loňska, kde jsme prozkoumali Chetumal a je to město o ničem) na mexickou dálnici vedoucí směrem na Cancún a jedeme do nedaleké vesnice Bacalar, kde je úžasná stejnojmenná sladkovodní laguna s azurově průzračnou vodou, která mění své barvy v závislosti na hloubce a jasnosti světla. Ubytováváme se v hotelu jako loni a jdeme se hned koupat. Zuzka ještě raději leží, ale už je o moc lépe. Já skotačím ve vodě, která má celkem příjemnou teplotu, ale pacifik to není… Večer dáváme na terase večeři, nutno podotknout, že komáři také, což se mi vůbec nelíbí a repelent moc nezabírá, takže nakonec ani nesedíme moc dlouho a jdeme kolem 9té na kutě.

22. listopadu 2009 – po snídani balíme a vyrážíme směrem do Tulum, které je od Bacalaru dobrých 170 km, cesta ale vede po příjemné mexické, občas i normální dálnici a je zdarma. Zapomněl jsem dodat, že ani za dálnici z Palenque sem se neplatí. Do Tulum dorážíme chvilku před polednem a jdeme, snad jako jediní, s ručníkama do archeologické stejnojmenné zóny, která je úžasná svou polohou. Nenabízí až tak nádherné památky předkolumbovské doby, jak jiné zóny, ale leží na pobřeží Karibiku. My měli trošku smůlu, protože se právě začalo zatahovat a Karibik si se svými barvami hraje právě se sluníčkem, takže se nám ukázal spíše tmavomodrý, ale občas, když sluníčko vykouklo, alespoň okrajově ukázal i jiné odstíny modři. Koupání je tu úžasné, koupete se pod chrámem, který sloužil před 600ty lety Mayům a má to fakt kouzelnou a magickou atmosféru. Navíc Karibik, byť studenější než Pacifik, stále i v listopadu o moc teplejší, než kdejakej rybník, či řeka v Čr je prostě na koupání kafe. Po prohlídce a koupačce vyrážíme hledat mnou vytoužené a vysněné „cabaňas“, neboli chatky umístěné na pláži s postelí nebo hamakem, krytým jen moskytiérou. Nakonec zjišťujeme, že tenhle nápad mělo ještě 9809809807 lidí a skoro všechny cabaňas jsou plné. Nakonec díky LP nalézáme jedny, kde mají místo, ale pěkně drahé, ale co je plus, paní nám dává i přes náš nesouhlas zde bydlet, mapku okolí, kde je jich dalších asi 100. Společně s LP vybíráme naší cenovou kategorii a hned napoprvé se trefujeme do toho, co jsem chtěl. J Máme chatku s výhledem na moře, umístěnou v botanické zahradě… A navíc, romantika, svítí se tu se svíčkami… Po ubytování jdeme řádit chvilku do vody, parádní vlny před ženoucí se bouřkou a dáváme si moc dobré jídlo k obědosvačině v restauraci na pláži. Taky tady mají mnou velmi oblíbený kýbl piv, takže se to lépe rentuje, protože tak vychází jedna corona na nějakých 20 Pesos, což u Karibiku je super preis. Večer se jdeme ještě projít po pláži a pozorujeme západ slunce a pak jdeme na večeři, bohužel, do hlavní restaurace tohoto zařízení, kde mají jídlo taky dobré, ale nakonec si vlastně nevím co si dát… Nakonec volím rybu na mangu a ananasu a teda klobouk dolů, takovou dobrotu jsem fakt nečekal. Jen jsem neměl takovej hlad a nakonec jsem byl pěkně naprásknutej, protože kdo by takovou dobrotu nechal ladem a šel si hned po večeři lehnout. Večer jsme ještě v cabaňas měli návštěvu v podobě veverky, která asi dostala hlad a hledala něco na zub. Péťa ji pohotově vyplašil čelovkou a já o ničem zase nevím. V noci mě jen zbudila fakt totální bouřka se vším všudy, bohužel i s průtrží mračen, které naše palmová střecha nečekala a část tohoto nášupu propustila i k nám dovnitř a co čert nechtěl na náš kufr. Naštěstí Zuzka, která nespala, pohotově přendala nejvíce zasažené kousky do suché oblasti a vlastně jsem si na to vzpomněl až ráno, když jsem do té louže stoupnul.

23. listopadu 2009 - Po ránu, kdy už svítilo zase krásně sluníčko, a já si stoupnul do kaluže na podlaze po noční bouřce, jdeme do restaurace na snídani. Byla dobrá, nepotěšila, ale ani nijak neurazila. Dal jsem si hot cakes s marmeládou a i s kafem to stálo něco kolem 50 Pesos. Po snídani se vydáváme do města, hledat bankomat a koupit nějaké pití na pláž a po návratu a odhlášení z cabaňas se jdeme vyvalit na pláž v hotelu, která byla fakt skvělá – soukromá, dokonce po dlouhé době jsme viděli i někoho bez plavek, což v Mexiku není rozhodně nic obvyklého. Dáváme si v plážové restauraci výborný oběd, u vedlejšího stolu si přisedli Maďaři, což upoutalo i naší pozornost, jejich řeč je fakt něco. Odpoledne se začalo zase zatahovat, jak nám řekl číšník z restaurace – je to Karibik (během hodiny se počasí změní o 180 stupňů), tak jsem vyrazili dál na sever do Cancúnu, kde jsme měli od loňska vyhlídnutý hotel ve staré části – nějak tu novou „americkou“ nemusíme… Hotel tam stál a cena byla super – 150 Pesos za osobu ve dvojlůžku. Večer se jdeme projet do amerického Cancúnu, nebo-li Zóna hoteliéra, aby naši spolucestující Janča s Péťou viděli, jak vypadá zaprodání Mexika. Obchody mají ceny většinou v USD a ceny cca 10 a více krát dražší než na tržištích jinde v Mexiku. Např. vyšívaná taštička, která v Palenque, popřípadě v San Cristóbal stála 20 Pesos, zde byla úplně v pohodě za 200 Pesos. Jsem se pobavili, dali si v Mc meníčko dne za 40 Pesos (i to je tu o 5 Pesos dražší…) a jeli spát do staré části Cancúnu. V noci se mi ozval zub moudrosti a bylo po parádě.

24. listopad 2009 – V noci jsem měl debatu se svým moudrákem o nutnosti zlobit zrovna tady v Cancúnu, nějakých 1700 km od domova. Nebyla s ním řeč, nakonec jsem ho ukecal dávkou růžového štěstí, které zabralo ale jen do rána. Ráno jsme brzo sbalili věci a vyrazili směr Chichén Itzá. Cestou jsme se rozhodli stavit ve Valladolidu a dále v Cenote Dzitnup. Cestu jsem si kupodivu po roce ještě pamatoval a trefili přímo k Cenote. U auta mě dostal místní desetiletej hlídač, kterej při výstupu z auta mi španělsky oznámil: „Hey Gringo, budu Ti hlídat auto jo?“. Já jsem mu odpověděl, že nejsem a nikdy nebudu Gringo a že auto se pohlídá samo. Ten kluk z toho chudák byl přepadlej, ale šel za námi až dolů do jeskyně a omluvil se mi, a že mi to auto jako pohlídá, tak jsem mu dal požehnání … Jeskyně, spíše díra v zemi – cenote, kterou místní obyvatelé používali jako zásobnu pitné vody, je něco se dobře nedá slovy popsat. Ale kdo už je někdy tady, musí to vyzkoušet, zaplavat si v čisté vodě 30 metrů pod povrchem zemských. My bohužel byli takovou malou partou lazarů – takže jsme se jen koukli a hurá ven na trh. Nakoupili jsme úžasně levně (70% cen minima Chichén Itzá) super vyřezávané masky u jedné moc milé paní. Zaplatili desetiletému hlídači a frčeli dál. Chichén Itzá je novodobý div světa, kdo jste v oblasti Yucatánu, musíte se tam podívat. Hned za vstupem, když se prokousáte skrz všechny místní prodavače, vykoukne na vás El Castillo, nejznámější pyramida, použitá na nejednom průvodci, jako titulní fotka. Více jsem se rozepsal v loni zde. Pro mě to letos byla procházka hrůzou… Zub už skoro na růžovej zázrak nereagoval, takže jsem chodil jako bez duše od jedné krásné archeologické památky k druhé a řvaní prodavačů už jsem skoro nevnímal. Přemýšlel jsem, kde si můžu nechat ten zub vytrhnout a těšil se do Meridy, kterou jsem v mysli viděl jako svou záchranu. Nakonec se zub přeci jen po 3 Ibalginech umoudřil a já se mohl alespoň trošku vzpamatovat… Prohlídka tedy šla mimo mě, a působení ibalginů zařídilo, že jsem se začal těšit na oběd. Po cca 3, pro ostatní členy výpravy, krásných hodinkách putování po zóně, jsme se vydali dál směrem na Meridu. Hned ale u auta při výjezdu nás odchytil rozdavač letáků a nabídnul bufet za 60 Pesos, což se nedalo odmítnout. Restaurace byla hned za výjezdem z Chichén Itzá a jídlo bylo fakt dobrý. Restaurace jinak prosperující asi ze zájezdových busů, během naší návštěvy, se jich tu sjelo asi 5, je schovaná v malém atriu a jídlo je vařeno pro převážně mimo mexickou klientelu (takže bez kukuřičných tortill apod.). Po výborném jídle jsme se vydali dál směrem na Meridu, kterou jsme už podruhé, jen projeli a směřovali dál na Campeche. Protože už se notně setmělo, jeli jsme až do Champotónu, kde jsme nakonec i zajeli do dalšího osvědčeného hotelu u hlavní silnice (ubytování na osobu ve 4lůžkovém pokoji – 130 Pesos). Zaplatili jsme z posledních zásob pesos, co jsme u sebe měli a museli chtě nechtě jít do města doplnit. Champotón je fakt o ničem, pokud by nás sem nezavála noční hodina na cestě, asi bychom tady ani nezastavili. Město je docela špinavé, ale lidé milý. Za návštěvu naopak stojí blízko umístěná Campeche, kterou jsem ale opět podruhé jen minuli. Po poměrně chutné večeři jsme šli spát. Chtěli jsme ráno vyrazit už po východu slunce, měli jsem před sebou dlouhý den.

25. listopadu 2009 – po ránu vyrážíme asi v sedm hodin. Bez snídaně, ale s časovým náskokem jsme si to pelášili limit nelimit směrem na Villahermosu, kde jsme chtěli navštívit krásný a poučný park La Venta. Cesta ze Champotónu vede poměrně dlouhou dobu podél Mexického zálivu v jeho těsné blízkosti až k laguně de Términos, kde vede po „ostrově“ mezi zálivem a lagunou. Tato cesta je také při každém přechodu hurikánu uzavřena, protože leží nějakých 1 metr nad mořem. My měli štěstí, poslední záplava tady byla před asi měsícem, takže cesta byla docela v dobrém stavu. První překážkou nám bylo město Ciudad de Carmen, které je bránou k mostu přes ústí laguny do moře. Toto město bylo neskutečně rozkopáno a neoznačeno a náš průjezd se tím o cca půl hodiny protáhl, protože jsme neodbočili tam, co jsme měli… Snídani jsme si dali až ve státě Tabasco u Burgerkinga. Do Villahermosy jsme dorazili kolem oběda a překvapil nás velmi čilý provoz ve městě. Myslel jsem, že nic horřího než jezdit po D.F. už nemůže být. Tady mě přesvědčili o opaku. Neskutečně bezohledný a sobecký řidiče byste těžko hledali v tak hojném množství někde jinde… I přes tuto skutečnost, jsme se dostali na parkoviště k parku a vyrazili na prohlídku. Park – muzeum La Venta za zastávku určitě stojí. Jednak je zde velmi pěkná zoologická zahrada a za druhé se můžete dozvědět, co jste ještě nevěděli o jedné z nejstarších kultur v Mexiku – Olmécích. Jejich typickým rysem je obrovská kamenná hlava, která vážila několik tun, a dodnes si archeologové lámou hlavu, jak s ní mohli tehdejší obyvatelé manipulovat. Jedno upozornění před vstupem. Obětujte asi 50 pesos a zakupte si místní repelent, my měli z Palenque a ten tu bohužel nefungoval, takže hned za vstupem jsme dostali 231 ďobanců a rychle se pro něj vrátili. Prodavač nás už čekal a hned nám repelent podával… Zoologická zahrada má krásnou expozici papoušků. Je zde vybudována voliéra, kde mohou papoušci lítat a vy se můžete pod nimi klidně procházet. My dali návštěvě cca 2 hodiny času a jeli dál, směrem D.F. Zub bohužel stále dával najevo svojí bolest a znepříjemňoval mi čas na cestě… Výjezd z Villahermosy byl také zážitek. Nějak jim tu nefungovalo značení, takže jsme se po chvilce ocitli úplně na druhé straně města a ptali se na cestu… Hrůza děs… Po cca hodině jsme jí nakonec našli a vyrazili z města. Kdybyste hledali dálnici, co vede pořád rovně cca 200 km a je samá díra, jste tu správně. Dálnice číslo 180, mimoto hlavní tah Mexika, je každoročně několikrát pod vodou a to se prostě spravovat nedá… My měli namířeno až do státu Veracruz do města Córdoba, kam jsme v podvečír skutečně dorazili a podle LP si našli krásný hotel s podzemním parkovištěm v sousedství, přímo na náměstí za úžasných 500 pesos za 4 osoby. Kouzlo hotelu umocňoval výhled na katedrálu a ranní výhled na nejvyšší horu Mexika Orizabu. Večer jsme se šli projít po náměstí a v restauraci si dali naše poslední společné jídlo na naší cestě. Mě tradičně bolel zub, tak jsem si to neužil. Spát jsme šli kolem půlnoci s tím, že zítra už nás čeká jen poslední úsek domů do D.F..

26. listopadu 2009 - Ráno jsme si dali královskou snídani za cenu směšnou na terase našeho hotelu v Córdobě, můj zub stále dával hodně najevo, že už na svém místě nechce být a prosím o vyhoštění, tak jsem si odpustil dopolední procházku po městě a raději zalehnul se starým dobrým růžovým kamarádem do postele a mmnaštěstí zachvilku začal působit a mohl jsem na chvilku usnout... Po asi hodince, kdy se ostatní účastníci výpravy vrátili s odbrým pořízením, jsme vyrazili na cestu do Puebly. Dálnice směrem Puebla vede okolo města Orizaba, která je pod stejnojmenou nejvyšší horou Mexika a musíte se vyškrábat do výšky kolem 2500 m.n.m. Dálnice je tu samá zatáčka, takže se ani nedivíme, když cestou míjíme převrácený kamión... Puebla je mmiliónové město, které má své kouzlo. Katedrálu, která je i na Mexické pětistovce a také továrnu VW pro celou severní a jižní ameriku. My dáváme Pueble přibližně dvě hodiny. Procházíme si širší centrum, dáváme oběd na náměstí a nasáváme atmosféru nejznámějšího koloniálního města Mexika. Odpoledním sluníčkem pak jedeme zpátky domů do M.C. Přijíždíme do odpolední zácpy, takže si zase rychle musím zvyknout na místní provoz a hledat tu správnou cestu domů, což se nakonec po troše bloudění podařilo a v podvečer už sedíme doma v Matamoros 64. Unavený z celé cesty, Janča s Péťou ještě chviličku balí, jdeme ale poměrně brzo spát...

27. listopadu 2009 - poslední den Péti a Janči v Mexiku. Ráno jedeme ještě do města, respektive Punta Norte nakoupit co nejvíce značkového zboží za zlomek ceny v ČR, nabídka je ale pro J a P tak lákavá, že se zde zdržujeme až do 3 hodin a odpoledne máme nakonc honičku... Cestou domů se stavujeme ještě pro tequily a nějaké jalapeños a J a P začali nervózně balit. Věcí přeci jen bylo trošku víc, než místa v kufrech. V šest večer se Ja P oučí s naší Mexickou rodinou a jedeme na letiště. Odbavení u KLM trvalo zhruba hodinu a Péťův 30ti kilovej kufřík je bez problému odbaven BEZ POPLATKU, jen neplánovaně musí odevzdat i příruční zavazadlo, které má cca 15 kg. To ho trošku rozesmutnělo, protože v něm měl věci o které by nerad přišel. Let letí dle plánu a my se Zuzkou se vracíme zpět do víru velkoměsta a troškou lítosti, že už také nemůžeme jet domů... Výlet se podařil a moc se nám všem líbil.

28. listopadu 2009 - ráno je rozhodnuto, musím k zubaři. Pan doktor Silva je starý pán, který je Pan Chirurg, takže hned poznává a diagnostikuje zánět, dává mi antibiotika a doporučuje mi vytržení levé osmičky dole přístí sobotu. Já, ač trošku se strachem, souhlasím, protože bolest je neskutečná. Beru si hned přášky a zalehavám do postele. Zuzka s Irmou vyrazily na fiestu k bohatší vrstvě rodiny do lepší čtvrtě a vracejí se ažolem půlnoci s pár panáky v sobě. Jsem ale rád, že se bavily a také i proto, že mě už je trošku lépe...

29. listopadu 2009 - den prostě jen proto ho prožít. Neděle, ráno jsem se konečně nasnídal, zub přestává bolet. Celý den jsem se připravovali do školy na náš poslední týden.

30. listopadu až 4. prosince 2009 - náš poslední týden ve škole. Výuka byla v mém případě brána, jako když poslední týden před rozdáváním vysvědčení na základní škole, se už každý těší na prázdniny. Platit tento týden byl z mé strany úlet... Pro praktikování Španělštiny, ale nikoliv. Zub mě naštěstí zlobil méně a méně a už od středy mě nebolel vůbec. Což mě nakonec vedlo k myšlence na trhání zubu vůbec nechodit. Jedno odpoledne jsme se vypravili do Plaza Satelite (tzv. Liverpool), kde jsme se původně chtěli jen najíst. Prošli jsme si ale i pár krámů a narazili na prodejnu s DVD a CD, kde jsme skejsli dobré dvě hodiny a nakoupili asi 20 DVD za průměrnou cenu 40 Pesos za kus (originálu). Mezi skvosty, které máme je například E.T.; Catch me if you can; Edith Piaf, Papoušek Paulie... Cenovou politiku v ČR nechápu, ale dokud lidi za ty ceny DVD kupují, proč ne... Poslední den ve škole, už dopředu jsme věděli, že budeme zkoušeni pouze ústně a nebudeme psát test. Na úplně poslední hodinu nám vedení školy přichystalo takové malé rozloučení s čokoládovým dortem a asi hodinu jsme si povídali. Za odměnu jsme škole věnovali knížku o České republice a při povídání o naší zemi na ní byli hrdi. V pátek odpoledne už jsem se psychicky začal připravovat na akt vytržení a nebylo mi dobře od žaludku... Ale mělo se to stát...

5. prosince 2009 - ráno jsem měl k zubaři přijet co nejdříve po osmé, ale nějak se mi nedařilo dostat do žaludku vydatnou snídani a tak se náš příjezd cca o půl hodiny opozdil. Celá procedůra začala umrtvováním. Nevím jestli to bylo tím, že Mexičani jsou menší, ale na mě injekce vůbec nepůsobyla. Umrtvila mi polovinu jazyka, zub a dáseň jsem naopak cítil skvěle. Zubař mi přidal další nášup, ale stejný efekt - jazyk byl ko, zub jsem cítil. Naštěstí v trhání je to zubař pár excelenc, tak za 3 minuty byl zoubek venku a mohlo se šít. Tuto činnost mi už dělala zubařka praktikantka a bohužel už takřka za plného vědomí, ale ty 2 minuty navíc mě už nevadily. Nádavkem jsem si ještě vymohl 2 x prášek proti bolesti Mexické provedience (účinější než Valetol v ČR), zaplatil za trhání 500 Pesos a šel si domů lehnout. Celý den jsem měl jak na vodě, ale při pravidelném dodávání prášků proti bolesti, mi den docela utekl. Zuzka šla odpoledne s Irmou na křtiny (miminka 17ti leté maminky - věkový průměr prvorodičky se v Mexiku zvednul za posledních x let na neuvěřitelných 23 let. Denodenně ale není problém potkat děti, které nevedou za ruku brášky a ségry, ale své děti...) a já mohl odpočívat a koukat na české filmy. Večer jsem pod práškama i docela usnul...

6. prosince 2009 až 8. prosince 2009 - téměř totožné dny, kdy zub, respektive díra o sobě dávala v pravidelných intervalech vědět a překonat bolest se mi dařilo jen s pomocí utěšovadla. Na 8. jsem původně plánovali odjezd na sever, nakonec jsme to posunuli až na 9. ráno. Nejen můj zub, ale i Zuzku trápila dost škaredá rýma, bohužel nákaza od dětí. (Při nachlazení dětí školou povinných je postup následující - teploměr pod paždí, zjistí se aktuální riziko, a následně se aplikuje buď sirup proti nevim čemu, nebo razantněji injekce antibiotika. Druhý den jde človíček do školy....Nevím, jestli je to způsobeno jen nachlazením, ale jak jsem pozoroval děti v rodině, kde jsme bydleli, dost jim nesedělo prostředí v Mexico City, což se není vůbec čemu divit. Podle mého neodborného čuchu, skoro každý den, byly překročeny snad všechny limity všeho co se do vzduchu vypouští. Místama smrad, že by jeden pad...)

9. prosince 2009 - brzo po ráno balíme věci a vyrážíme směr Celaya a naše kamarádka Mercedes. Cestou máme naplánovanou zastávku v městečku Bernal a zdolání skalního masivu La Peña. Cesta po dálnici ve všední den poměrně rychle utíká a po cca 200 km přijíždíme před měste Querétaro, kde odbočujeme směrem na sever na San Luis Potosí a jedeme asi 50 km po rozkopané dálnici k další odbočce už na zmiňovaný Bernal. Městečko samo o sobě je malinkaté, ale moc krásné. Má jedno centrální náměstíčko, kde je krásně vymalovaný kostelík a park s tropickým porostem. My ale nejprve jeli k patě masivu a rozhodli se, i přes nepřízeň zdravotního stavu, se alespoň pokusit o výstup. Cesta zprvu vede po krásném kamenném a širokém chodníku, aby se postupně měnila v užší a užší cestičku a stoupala čím dál strměji. Cestou potkáváme ještě další turisty, kteří však mají závratě a vzdávají to na konci udržovanmého chodníku. My se Zuzkou jdeme dál a nakonec dojdeme až k poutní kapličce, přímo na patě, dále již pouze horolezecky zdolatelné, stěny. Kocháme se úchvatným výhledem do okolí, chvilku lituji, že s sebou nemáme vybavení pro lezení (přeci jen, už nám moc nezbývá), ale odrazují nás k nějakým pokusům všudy přítomné pomníčky... Nápad tedy, ještě dřív než je možné ho rozvinout, zavrhujeme a dáváme se na sestup zpátky do města. Autem jedeme na parkoviště, podle nápisu nejblíže položeného centru, platíme 20 Pesos za celodenní parkovné a jdeme do centra. Malé centrum, jak už jsem psal, je kouzelné. Na náměstíčku se kocháme parkem a kostelíkem s impozantním pozadím La Peni. Dáváme si v místní restauraci moc chutný oběd a po krátké procházce se vracíme zpět k autu. U auta nás odchytává pán, který nám chce ukázat tkaní místních dek. Zprvu k němu mám nedůvěru, protože si myslím, že se jedná o uličního prodejce, ale omyl. Děda je moc milý a ukazuje nám celou proceduru. Dostává mě vytažením poncha s nápisem Martin, které je mi ale malé, ale nabízí mi ho k fotce s Peňou v pozadí. Navíc k prodeji, nakonec se dozvídáme, ani nic nemá, protože celá jeho výroba je na zakázku. Zbytek cesty do Celayi už probíhá naprosto v pohodě a v cca pět odpoledne jsme u Mercedes. Zub stále bolí :-( Večer jdeme na procházku do centra tohoto městečka. Respektive jedeme autem, parkujeme v centru a tam se procházíme. Město má cca 300tisíc obyvatel, nejdená se tedy o městečko v českém slova smyslu, ale v tom mexickém. Centrum Celayi určitě doporučuji a stojí za návštěvu. Ať už několik katedrál, nebo samotné náměstí s trhy a historickou vodní věží, určitě stojí za zastávku. Já nakonec nejvíce vítám návštěvu lékarny a nákup dalšího oblbovadla...

10. prosince 2009 - dnes máme v plánu jet pokořit dvě místa. Prvním je cca 120 km vzdálené město León, které je po Mexiku známé jako hlavní výrobce koženého zboží. Druhé je opětovná návštěva města Guanajuata, kterého se prostě nelze nikdy nabažit. Ráno je dálnice opět poloprázdná a cesta utíká velmi rychle. Do Leónu vede prakticky dálnice až do centra a je přerušovaná několika semafory, nijak to ale v dopoledním čase nebránilo hladkému průjezdu městem. Nakupování není můj oblíbený sport, ale tady je to o něčem jiném. Tašek, bund, peněžek, bot, pásků je tu tolik, že za chvíli z toho jde hlava kolem a za ceny, které Vás dostanou do kolen... My dali nakupování cca 3 hodiny a věřte, po odjezdu se nám všechno sotva vešlo do kufru. Kromě nás s námi byla Mercedes s moc milou kamarádkou Lucy. Nevím přesně kolik u nás stojí bunda na motorku s nápisem propagujícím cigarety a výztuhami, ale tady stála cca 2000,- Kč... My se zaměřili převážně na tašky (dárky k vánocům) a boty. Na oběd už jsme jeli do Guanajuata. Už jen příjezd do města je úchvatný. Město je položené v údolíčku a z jihu se k němu přijíždí po serpentínách. Do centra se dostanete během chviličky, díky vypracovanému systému podzemních tunelů navzájem propojených. Město je na seznamu kulturného dědictví UNESCA a toto dopravní řešení asi nejvíce odpovídá městské vnitřní dopravní situaci a hlavně centrum chrání před tisíci auty. Tunely nejsou nikterak velké, jak je známe od nás např. z Mrázovky, jsou vytesané do skály a mají své kouzlo. My parkuje v jednom z podzemních parkovišť a jdeme hned do centra hledat restauraci, máme všichni napříč spektrem hlad jako vlk.