Tak moje poslední návštěva Mexika, byla hlavně z jednoho prostého důvodu. Z našeho podzimního pobytu jsme měli v Mexiku malý restík - auto. Prodat auto není v této době jednoduché nikde na světě, o Mexiku nevyjímaje. Poprosil jsem zprvu svou kamarádku, aby mi prodej zajistila, při příjezdu jsem ale zjistil, že neudělala vůbec nic. Jednalo se o auto Seat Cordóba 1.6, ročník 2007 v plné výbavě, včetně elektricky stahovaného střešního okénka. Cena nového vozu byla cca 220.000,- Kč (o rovných 50% méně než v ČR!!!), my ho kupovali dva roky jetý za částku cca 120.000,-Kč s tím, že měl najeto cca 25.000 km. Auto to bylo firemní a kilometry kupodivu odpovídali opotřebení. Během našeho pobytu se nám auto jistě vrátilo, už jen naše výlety napříč celým Mexikem ... Při prodeji mělo najeto cca 45.000 km, vyměnil jsem během pobytu přední brzdy (destičky), baterku a všechny kapaliny (olej, hydralickou kapalinu v posilovači, brzdovku). Začal jsem tedy s prodejem. V Mexiku nejjednodušší způsobem je nalepení se značky mexického pesa ($) na čelní nebo zadní nebo oboje skla. Během týdne se mi na značku ozvali dva lidé. První mi nabídnul 70.000,- Kč a druhý že se rozmyslí. Já jsem ovšem, vzhledem ke stavu vozu (v Mexiku jsem fakt zažil hodně a auta byla někdy fakt na hranici vůbec ujetí 100 metrů) chtěl alespoň 100.000,-Kč neboli 4.000€. Po týdnu ježdění po jihu Mexika jsem se vrátil zpět do Ciudad de México a zjistil, že nemám kupce a můj odjezd se blížil čím dál více.... Moje nabídka, prodat ho v rodině vycházela naprázdno. Nakonec jsem se uchýlil k poslední možnosti - internet. V Mexiku hojně využíváné - segundodemano, neboli druhá ruka. Auto jsem nechal umýt (důkladné mytí včetně interiéru stojí cca 800 Kč) a vyfotil jsem ho ze všech možných i nemožných stran. Večer mi zavolala sestra mojí kamarádky, že by ho eventuelně koupila, ale že chce dát 80.000,-, já jsem jí postavil před hotovou věc, že chci to co chci a hotovo. Za hodinu mi volala, že to bere. Hurááá, řekl jsem si, ale to bych nebyl v Mexiku .... Ráno přijela, předala mi peníze a jeli jsme spolu do banky je vyměnit (do odletu mi zbývalo cca 5 hodin). V první, že jsme se zbláznili, že tolik Euro ani USD nemají... ufff, že nemají ani STOVKU!!! V druhé jakby smet :-( Můj sen o dobré prodeji se rozplýval, měl jsem v kapse pesa, které jak je známo v ČR nejde směnit... Uložil jsem tedy peníze na účet s tím, že mi je kamarádka potom pošle. Na letišti jsem vyměnil v nekřesťanském kurzu (cca o 20% horší než v bance) alespoň pár tisíc pesos a letěl domů. Tak, první problém nastal, že moje kamarádka neměla čas... trvalo 14 dnů než došla do banky, kde jí řekli, že s posláním bude probém, že musí mít debetní kartu k účtu, jinak to poslat nejde (a tu já měl v ČR, ale jaká blbost, měla všechny disponibilní práva... ale jsme holt v Mexiku). Řekli jí tedy, že nejjednodušší způsob bude, vybírat peníze přímo v bankomatu v ČR (druhá blbost, bohužel v nouzi jsem jí musel využít). Závěrem tedy - auto jsem prodal, tak jak jsem chtěl, nechal jsem na tomhle kšeftu vydělat nemálo i další dvě neviditelné společníky (ČS a KB a somo Banamex), na kurzovém rozdílu jsem tratil přes 30.000,-Kč, což kdybych auto prodal prvnímu zájemci a peníze v klidu vyměnil, nemusel jsem živit tyto příživníky... No, chybami se člověk učí :-(

22. prosince 2009 - 18:00 - Mezinárodní letiště Beníto Juaréz Mexico City: Přicházíme na check-in s nedobrým pocitem váhy našich zavazadel. Dáma za pultem se na nás z dálky usmívá, úsměv jí přechází až v momentě, kdy dáváme první zavazadlo na váhu odbavení. 29 kg. V pravidlech LH je dána váha 2 x 23 kg na jednoho pasažéra, kolikrát už jsme letěli přes oceán s těžkým kufrem? Nikdy po nás nikdo (Air France, KLM) nechtěl ani Kč navíc, vždy to odbyli tím, že máme nárok na 46 kg/PAX. Takže naše cesta začíná hádkou a to tak hustou, že dáma u placení nadváhy nás v jednu chvíli vyřazuje z přepravy pro naší drzost se vůbec o zaplacení dohadovat. Naše nasrání je ale veliké a odhodlání si uhájit pozici nezaplacení také, představa ale, že budeme trávit v Mexico City Vánoce nás ale vyděračským způsobem donutí vytáhnout kreditní kartu a částku 150 USD zaplatit (přepočet ČS a.s. byl pro mě nechápající USD přes mexické pesa na Eura a dále na Kč, což ve výsledku mělo výsledný kurz 19,60 Kč/USD - v ten den byl kurz u Exchange 18,60 na prodeji u neevidovaného zákazníka - takže opět patří i dík za okradení České spořitelně). Do letadla se mi po tomhle vystoupení vůbec nechtělo. Na Lufthansu jsem byl hodně naštvaný a stoprocentně rozhodnutý, že příště s nimi už nikam nepoletím. To ale ještě nebylo všechno... Náš let je navíc o hodinu opožděn, ale nikdo se neobtěžuje nám říci důvody zpoždění. Ty jsem zjistil až po příletu do Frankurtu, kde mi na trasfer check-inu paní řekla, že měli sněhovou kalamitu. Cesta zpočátku probíhá dobře, letíme na východ až severovýchod od Ciudadu nad Mexickým zálivem až na Floridu, kde po cca 2,5 hodinách (v 0:30 Mexického času) letu začíná rozdávání jídla. Štěstí, nebo spíše smůlu, měli jen lidé dávající si vegetariánské jídlo. Po cca 20 minutách, malý kousek za Floridou začínají turbolence, zatím nejhorší, které jsem kdy zařil. V jednu chvli se letadlo propadá možná o 2 metry, je to srovnatelný pocit s horskou dráhou s tím rozdílem, že tady nevíte kam padáte. Lidi kolem začali měnit svou opálenou barvu na sněhově bílou, poskakující vozík s rozdáváním jídla má letuška co dělat, aby udržela a to na něj ležela celou svou váhou, po té se i palubní personál přikurtuje a zůstává tak po dobu další třičtvrtě hodiny, kdy jedeme po horské dráze... Trasu letu asi piloti vybrat nemůžou, nevím proč ale LH lítá skoro pokaždé tímto směrem a pokaždé jsou tu turbolence... Další důvod pro KLM-Air France, kteří si to šinou přes USA na sever.... Nemám moc dobrý pocit v 11 kilometrové výšce jet po horské dráze nad oceánem... Nakonec po cca 8 hodinách letu nad vodou přilétáme nad Francii a za hodinku už přistáváme na letišti ve Frankfurtu. Na transfer check-inu ještě zmiňuji pani o našem doplatku, ona se diví a říká mi, že je to o lidech. My měli štěstí na svědomitou krávu, která nedokáže vysvělit pravidlo tak, jak její kolegyně v Německu, popřípadě v Mexiku u KLM či Air France. V Německu nás vítá zima s teplotou 3°C a ostrým studeným větrem.

Mexická jízda aneb jak se řídí v zemi kaktusů

Nějaký ten pátek už po Mexiku jezdím, můžu si tedy dovolit o tom i trošku kecat. Více méně můžu říct, že ježdění po tak krásné zemi mě baví a užívám si ho. Vždyť kde nemusíte dávat blinkry, můžete podjíždět, po dálnici si to šinete kolik chcete a na semaforu jezdíte na červenou? Ach, Mexiko je ráj... si asi říkate, ale je tu pár nástrah o kterých chci psát - kapitola první - jede šrot - Normální je, pokud dálnice má více než 3 pruhy, řadit se do toho co nejvíce vpravo. Nevím, zdali je to způsobeno neznalostí stran (i já si je někdy pletu - myslím nalevo a říkám napravo) nebo tím, že dotyčný nemá zvyk jezdit po silnici, která má více pruhů, ale jedno je jisté. V Mexiku se jezdí dopředu, a kdo sedí za koláčem (respektive chápejte volantem) je ten, komu silnice patří a má za úkol dostat se do bodu ve své mysli vysněného. To co se děje za ním, napravo či nalevo, i když ví, kde to je, je mu v zásadě fuk neboli spisovněji jedno. Zajímá ho to co se děje vpředu a tam kam ON jede. Takže pokud jedete po dálnici a v levém pruhu si to šine dobl truck (náklaďák s dvěma návěsy) s naloženou kukuřicí, je to v pořádku. Vybral si ho proto, že ON jede přeci dopředu a je mu jedno co je za ním a tu zatáčku prostě řízne vlevo, ať mu někdo, kdo mu je přilepen na zadnici políbí... A co víc, nejlepší je, když se šroty potkají dva, to je pak psina :-) Já problém vyřešil tak, že přidám plyn, zařadím se doprava a když je třeba vezmu za vděk i krajnicí a šroty tak zvaně podjedu (v Mexiku toto slovo neexistuje, nebo respektive splynulo s plynulostí silničního provozu). Šrot nepíši proto, že by byl automobil, popřípadě nákladní automobil pomalý, ale proto, že může být rád, že za ním nepadají náhradní, či spíše nenáhradní díly... Co je ještě u šrotů, když už se dva potkají, celkem tutovka - potkají se v kopci... Cestou do Acapulka jsem měl to štěstí šroty potkat v zúžení a jet za nimi dobrých 500 metrů s vypnutým tachometrem (rychlostí menší, než byl mi schopen na budíku ukázat)... Další podkapitolou k tomuto tématu může snad být jen ukázka městského provozu, kde normální je odbočovat na křižovatce z pravého pruhu doleva, většinou bez použití blinkru, prostě jen říznutím volantu... Kapitola druhá - přebíhač dálniční - jedná se o kategorii podobnou Homo Sapiens, ale před Sapiens si přidejte NO... Tento živočišný tvor je podobný člověku, má občas ochlupení hlavy černé, občas hnědé, blonďáka jsem ještě na dálnici nepotkal, někdy je veliký, někdy malý, většinou v ošuntělých hadrech.. Vyskytuje se zejména v blízkosti benzínových čerpadel, placení caset (mýta), ale nejsou výjimeční ani kdekoliv jinde včetně jejich hojného výskytu v zatáčkách... Čím se vyznačuje? Znenadání Vám naskočí do vašeho pruhu, občas i s dvoukolákem naloženým čímsi a snaží se dostat co nejlépe z jedné strany na druhou. Zatím jsem naštěstí neměl tu čest nějakého zajet, ale ten co minulou noc přebíhal s kolečkem plným kamení, měl namále… Kapitola třetí - hledej Šmudlo - dálniční nebo takzvané dálkové návěstidla mají sloužit lidem, kteří byli líní (v našem případě), popřípadě na to nemají, si koupit navigaci. V Mexiku je tato koupě velmi výrazně lobbována státní správou, nebo prostě jen správou dálnic a silnic. Cesta z D.F. po Periféricu (okruh Mexico City či taková severojižní magistrála) je značená celkem dobře, ale chcete-li jet do jednoho z nejznámějších letovisek jihu Mexika (neříkám nejhezčího - do tohoto označení má hooooodně daleko) Acapulca, musíte dobře znát itinerář cesty, včetně všech ulic v Ciudadu. První chybou (když jsme jeli poprvé) bylo, bláhově hledat označení Acapulco a věřit domorodcům (Es fácil - todo de recho/Je to jednoduché - stále rovně). Tato chyba nás stála dvě hodiny bloudění v zácpě a docela jsem chytil nerva :-) Což v mém případě naprostého kliďase je docela mazec, je to jednou za cca půl roku... Druhou chybou, když už jsem se poučil nevěřit kamarádům, je věřit návěstidlům. Odbočka na Viaducto Tlanpa se rázem může změnit na Cal Tlanpa, protože vy jako řidiči musíte přeci znát celý název této ulice, která je Viaducto Calle de Tlanpa. Dobrá tedy - na závěr snad jen popis cesty, chcete-li se dostat ze severního D.F., respektive Satelite do Acapulca. Za prvé najet na Periférico, po něm jet cca 20 km na jih a raději se řadit do prostředního pruhu, hledat ceduli s odbočením na Cuernavacu (první město na trase), posléze vedět, že musíte odbočit buď na Insurgentes Sur (cesta plná semaforů), nebo lepší Vaiducto Tlanpa a pozor odbočit i na Cal Tlanpa (v našem případě je to totéž). V každém případě si na první, možná i druhou cestu tímto směrem, přibalit hodně čokolády, protože někde jsem četl, že to je to pravé na nervy. :-) Kapitola čtvrtá a v tomto článku poslední by se dala nazvat pozor topas. Topas neboli v Čechách zpomalovací práh je v Mexiku nemodifikovaný hrbol, který je ve většině případů takovou malou ukázkou lidové tvořivosti stavebních dělníků na silnicích. Je několik druhů. Za ty největší by se nemusel stydět Velká Pardubická, ale těch zase tolik naštěstí není, protože podvozek máte jen jeden a o ten byste přišli velice rychle. Většina, alespoň ve větších městech je značena, najdou se však i tací, například na dálnici, které značené jsou až na poslední chvíli a z rychlosti 100 km v hodině se někdy stane slušná nájezdová rychlost na skokánek s letem… Poměrně hodně topů je cestou na Oaxackém pobřeží, kde projíždíte spousty vesniček, a v každé vás toto skákací překvapení čeká. Při povídání s mými domorodými kamarády je více než jasné, že pokud by tam tyto skokánky nebyly (Mexičani si na ně už zvykli a bravurně a s elegancí je přejíždějí), bylo by, spousto mrtvých chodců. Nechci vás tímto článkem odradit od řízení v této krásné zemi, jen připravit na to, co vás čeká, potká a nemine. J Řízení jsem si tu velmi oblíbil, za celou dobu, mám najeto cca 40.000 km, jsem potkal tak 5 nehod, většinou ale bohužel smrtelných. Jinak i v tom super velikém zmatku se mi řídí lépe, než na Jižní spojce v Praze.

Dlouho jsme plánovali, že si uděláme zimní dovolenou v teple, a dlouho naše destinace byla Austrálie. Ekonomické důvody nás nakonec zatlačily začít pokukovat i jinde a kde jinde začít než v Mexiku, kde máme tolik kamarádů - rodinu.

22. zaří tedy opět nasedáme do letadla směr Frankfurt a dále Mexico City a už teď se nemůžeme dočkat, jen pro představu, díky webové stránce www.akcniletenky.com jsme se tentokrát s cenou dostali pod 23,000,- za dvě osoby ... :-)

Máme s Mexikem další společnou věc. Bohužel smutnou z které nemám vůbec radost. Mám rád moc jak Mexiko, tak i Kanadu. Nedokázal jsem pochopit hlavní důvody toho, proč Kanada přistoupila k tomuto opatření. Kanada je jedna z mála zemí na světě, která je stále ještě otevřená a štědrá k uchylujícím azylantům z celého světa. Chápu, že snažší, než tento systém měnit, je dát lidem ze zemí, o kterých má pocit, že se snaží jejich systém znaužívat víza, bohužel tak ale brání i k rozvoji poznání nebo krátce řečeno turistiky. Když pominu to, co se děje teď po "nenadálém" zavedení a říká se tomu diplomatická válka, snažím se spíše pochopit, proč to Kanada udělala. Stačilo tak málo a to prohlásit Evropskou unii, za společenství bezpečných zemí a bylo po problému, alespoň u nás. Azylová politika v tu ránu mohla zůstat tam, kde jí Kanaďané chtějí mít a my mohli dále cestovat stejně jako Maďaři, Slováci nebo Poláci. Bohužel z toho všeho mám jen smutný pocit a vidinu, že v očích kanadských politiků jsme stále zemí nebezpečnou a je potřeba se proti ní chránit. Chápu některé emigranty, proč podstoupili cestu do neznáma, Kanada je nádherná země plná nádherných lidí, kteří nemají předsudky proti nikomu a ničemu, teď se ale zdá, že jim začíná exkomunistická zemička vadit. Smutek je dokonám ještě tím, že to všechno musíme zažít v roce, kdy mladá Česká republika bude slavit výročí 20ti let po pádu totalitního režimu a v kanadských médiích je prezentována jako země zla a nacistů. Ach jo, nezbývá tedy, pokorně zase vyplnit ponižující formulář s údaji až do desátého kolena, vydat se na výlet do Vídně a dopřát si pobyt ve frontě ostatních turistů - neemigrantů, které vízová a ostatně i zahraniční politika kanadské vlády neodradila. Ani s pocitem, že jsme se ocitli opět po boku zemí jako je Kyrgystán, Nigérie nebo Hondurasu. Toť obrázek můj na dané žhavé téma okurkového léta :-(

Při své poslední návštěvě v Mexiku jsem se dostal k rozhovoru o nesnášenlivosti Mexičanů a Američanů. Musím přiznat, že do té doby jsem vlastně netušil vůbec nic o tom, na které straně je pravda, obecné keci o tom, že Američané jsou špatný jsem nebral, jeden z mých kamarádů mi ale začal vyprávět historii ... Když jsme se vrátili zase do Prahy, začal jsem se o danou věc zajímat a pomlau odkrýval dějiny Mexika a hlavně USA. V tomto blogu bych chtěl napsat krátké pojednání o tom, jak Američané svými rozpínavými choutkami, začali zabírat mexické území ...

Část první - TEXAS

V Texasu si Mexičani za postupné rozlejzání Američanů mohli v podstatě sami. Území daleko od hlavního města bylo více méně Mexičany neobydlené a v roce 1823 začalo Mexiko zvát americké osadníky, kvůli stabilizaci hraničního pásma mezi Mexikem a USA. Kolem roku 1830 žilo již na pobebřeží východního Texasu přibližně 20 000 bělochů a asi 1 000 černých otroků, přičemž Mexičanů žilo v oblasti cca 5 000. Nové osadníky nezajímala kultura Mexičanů a už vůbec ne katolismus ani jiné prvky mexické kultury. Mexiko tento stav začal znepokojovat, proto nařídil hlídání hranice a další vpouštění osadníků zakázal. Tento zákaz byl ale porušován a osadníci proudili do Texasu ve stejné, né-li ve větší míře než před ním. Okolo roku 1835 žilo v Texasu již 30 000 Američanů, téměř desetkrát více jak Mexičanů. Nepokoje v Texasu vyvrcholily v roce 1832 a 1833, kdy Američané svolávaji shromáždění, na kterých od mexické vlády požadovali větší zastoupení a pravomoci. Generál Santa Anna místo vyhovění požadavků rozpustil na konci roku 1834 národní shromáždění, zrušil federální systém v Mexiku a stal se diktátorem. 2. března 1836, když se generál přiblížil  k Texasu, vyhlásili Texasané nezávislost. Zlomem ve válce o Texas byla osada Alamo, kde se veliké přesile Mexičanů bránila hrstka osadníků až do posledního muže. Mexická armáda nakonec Alamo dobila, ze cenu ztráty 1544 svých bojovníků. Hrdinský postoj této hrstky osadníků vyvolal v celém Texasu doslova fanatický odpor. Hlavním velitelem shromažďujících se jednotek byl Sam Houston, muž z pohraničí Tennessee, který po vítězství Mexičanů u Alama nařídil strategický ústup na východ a cestou nabíral posily včetně dobrovolníků ze Spojených států, zastavil se až západně od řeky San Jacinto na místě, kde později vyrostlo město nesoucí jeho jméno. 21. dubna 1836 zaútočilo 800 Texasanů s řevem "vzpomeňte na Alamo" a během 15 minut rozdrtilo nepřipravené mexické vojsko. Zabili 630 mužů, sami ztratili 9 a zajali generála Santa Annu. Mexický diktátor si zajistil svobodu podpisem dohody uznávající nezávislost Texasu. Mexický kongres smlouvu neuznal, válka tím ale skončila.

Tak v souvislosti s "prasečí" chřipkou jsme se rozhodli přebookovat naše letenky a nakonec si uděláme z víkendového pobytu letní dovolenou. Druhý pokus odletět do Mexika jsme si naplánovali na 25. července, tak uvidíme jestli se nám povede :-)

Nedá mi to, abych se nepřidal také svým názorem na tuto velice nepříjemnou a nebezpečnou informaci, která dorazila z Mexika do Čech. Opět se potvrdilo, že novináři dokáží udělat z komára velblouda, nevím jestli díky Bohu za to, nebo jim máme děkovat. Každopádně Mexiko to zasáhlo takovou silou, že bude dlouhou dobu trvat než se vše dostane alespoň do normálu, ještě déle do stavu před vypuštěním této informace.

Nutno podotknout, že Mexiko se zachovalo oproti Číně při SARSu zodpovědněji a hned po zjištění epidemie informovalo mezinárodní organizace o tom co se děje a přijalo veškeré ochranné opatření.

Proč to teď všechno píši? Začalo mě být mexičanů líto. Ve svém okolí neznám nikoho, kdo by byl chřipkou nakažen, ale znám spoustu lidí, kteří díky té hysterii přišla o část své mzdy, kvůli nuceným prázdninám. Rozdíl mezi ČR a Mexikem je ten, že tady jsou většinou lidi rádi, že mají práci, takže něco jako dovolená prostě neexistuje a když, tak vyjímečně a když se nedělá, tak se nic neplatí.

Doufejme, že se brzo vrátí všechno do starých kolejí a jen si přeji ať se podobná věc už mexičanům nikdy nestane...

Tak zase jednou pisu nejake info. Jsme ted pracovne v Praze a do Mexika se chystame alespon na prodlouzeny vikend 7. kvetna. Vyuzili jsme nabidky spolecnosti KLM a koupili od nich zlevnene lupeny o vice jak 50%, asi ted nikdo nelita ci co. Moc se tesime, plan je jasny > Ciudad de Mexico - Acapulco - Ciudad de Mexico ... co se da jinak stihnout za 6 dni ? M.

No vím, už je to nějaký ten pátek, ale nasrání z této zkušenosti nevyprchalo dodnes, navíc se historie znova opakuje ... o co jde ? V Mexico City jsem se rozhodl zaplatit v krámě platební kartou České spořitelny (mám Mastercard - účetní zústatek byl něco přes 100tis.). Proč ne kurz byl v té době velmi výhodný, Mastercard se všude chlubí, jak se dá všechno všude koupit (ještě ale, že zažitky cest jsou k nezaplacení ....), tak hurá do toho. Chvilka čekání a ejhle, mladá prodavačka mi nesměle oznámila "declined (zamínuto) ". Ha, co s tí ? Hurá druhý pokus !! Po minutě stejná nesmělá odpověď s přídavkem - "raději už to nezkoušejte, ať Vám kartu nezablokují". Dobrá vytahuju cash - dinero a jdeme o dům dál. Další obchod, další trapas, další cash ... Kartu vytahuje Zuzka (ebanka - Visa) a vše funguje jak má. Po tento bod nic nenormálního, občas se to prostě stává, cestuji hodně po celém světě a platil jsem kartou opravdu už i v těch nejzapadlejších vesničkách a někdy to prostě přes obchodníka neprojde. Říkám si asi jde o kontrolu přes MasterC. a ta to z nějakého důvodu (třeba bezpečnostního) nedovolí .. Největší šok přišel, když jsem otevřel servis24, abych zaplatil nějaké účty v ČR. Nezaúčtované operace, pěkně jedna po druhé, všechny které byly declined ... všeho všudy dobrejch bratru 20 000,- blokováno Českou spořitelnou. Pojala mě hrůza, děs co bude dál, kdo uživí děti, rodinu ??? Volal jsem proto do Č.S. -> (dlouhej hovor) + (těžké peníze) = 0 výsledek. Prý, že bez bezpečnostního kódu mi nemůžou nic říci (chápu, také bych nerad, aby to říkala každému na počkání, ale kdo si bere na cesty i všechny papíry k účtu?). Nechal jsem to plavat, peníze mi ČS blokovala další cca 2 týdny, mezi tím jsme se vrátili do ČR a mohl jsem si tedy postěžovat. Nakonec jsem vytěžil omluvu od jedné pani na přapážce, která za nic chudák ani nemůže, ale někdo to odnést musel ... Problém je ten, že případ, který se mi stal je NORMÁLNÍ a je dle zásad MasterC. a Č.S.!!! Kdo mi zaplatí úroky z peněz, které jsem neměl v účetním zústatku (vím jde v době úroků ČS asi o 30 halířů, ale jde o princip)? A kdybych náhodou byl v mezích kontokurentu a měl z této bankovní blbosti platit úroky (tam už by šlo o hooodně peněz)??

Proč to píši až teď. V pondělí jsem se rozhodnul přes internet zaplatit hotel v Anglii, platili jsme kartou Zuzky (ebank, VISA), bohužel není embasovaná, platba tedy neproběhla. Řešením bylo zaplatit buď v hotovosti (Hilton bohužel neumožňuje) a poslední šance zaplatit mojí MasterC. a povolit čerpání z mé karty třetí osobě (nebudu v Londýně se Zuzkou a tudíž se nemůžu kartou prokázat při check-inu). Všechno proběhlo ok, jen někdo v hiltonu si předával náš platební příkaz jak horkej brambor a pokaždé odkliknul zaplacení hotelu. Po upozornění se nám omluvili, peníze odečteny z účtu nebudou, jsou ale v nezaúčtovaných operacích ... situace se opakuje, budou tam zase 14dní a já jsem teď už víc než nasr.... Stalo se Vám něco podobného v jiné bance???